Nenapadá mě žádnej název

V posledních týdnech začínám doopravdy nemít ráda místní univerzitu. Nejenže Erasmus koordinátorka je studenej psí čumák a jít za ní do kanceláře něco řešit je jako nejít tam vůbec, ale taky všechny dokumenty, co potřebujeme k odjezdu, se mi nedaří získat už cca 21 dní. Respektive už jsem je všechny měla a pak si to najednou rozmysleli, sebrali mi je a teď potřebují milión dalších papírů, razítek a podpisů, aby mi je dali zpět a nemuseli jsme vracet stýpko. Mám pocit, že se lekli toho, že nebudou mít co na práci. Nepříjemné setkání s pověstnou portugalskou byrokracií, která je ve srovnání s Francií ještě zhoršená neskutečnou přezaměstnaností a tím, že na mě všichni huhlají azorštinou. Teda vlastně spíš saomiguelštinou, protože na ostatních ostrovech se mluví normálně (největší vtípek na obyvatele ostrova Sao Miguel a jejich příšený přízvuk je: Víš které aerolinky jsou nejrychlejší na světě? SATA (letecká společnost létající na Azory a mezi nimi), protože z Terceiry (jeden z ostrovů) do Japonska se dostanete za 45 minut, ha - ha - ha: ).

Dalším bodíkem ve prospěch místní univerzity je úžasná knihovna, která je sice architektonickým skvostem (protože to je jediná moderní stavba na celých Azorech), ale buď to pan architekt nedomyslel a nebo se tu šetří, každopádně v ní nenajdete jedinou molekulu kyslíku. S vedrem a 98% vlhkostí, co tu panuje, se tak z celé budouvy stává skleník, kde si v prvních pěti minutách propotíte i podprsenku (nebo trenky), v dalších pěti přestáváte dýchat a pak rovnou omdlíte. Takže moje shánění materiálů na bakalářku se rázem mění v cvičení kapacit jako u hasičů.
Dalším z problémů je pak systém značení knih, který musel vymýšlet nějaký umělěc nebo numerolog, protože každá knížka je označena cca 15 písmenky a čísly bez jakékoli logiky. A třešinkou na dortu je to, že žádnou z knížek si nemůžete odnést domů. Na začátku jsem si sice nadšeně zařídila čtenářskou kartičku, ale to jsem si nestihla všimnout papíru s nápisem "všechny knihy s červenou etiketou jsou určené pouze ke konzultaci na místě" - viz foto č. 2 a taky toho, že naprostá většina knih je tou červenou etiketou opravdu označena. viz. foto č. 1. Takže svoje dny trávím u kopírky, hromadím kila papíru, které mi budou na zpáteční cestě dělat určitě velkou radost a ztrácím peníze...

Kromě všeho, co se týká školy, je ale všechno čím dál lepší...moře je čím dál teplejší počasí nedovolí ani chvilku myslet na horkou koupel ve Furnasi a v našem domě je taky veselo, od té doby co se sem přistěhovali Matteo z Itálie a Dimitris z Řecka. Jsem sice nucena celé dny poslouchat příšernou řeckou hudbu, ale vynahradí mi to výborné tzatziky a podobné dobroty.

V souvislosti s dobrotama musím napsat o dnešním obědě - čerstvé grilované sardinky, salát a víno jsme dostali za odměnu za pomoc při čištění přístavu v Ribeira Quente. Vytáhla jsem sice jen pár pneumatik a sáčků s bordelem, ale spolubydlící Eva se potápí, a tak těch pokladů ze dna během hodiny pod vodou přinesla mnohem víc...nejvtipnější ze všeho byl asi přiopilý rybář, který nás obcházel a přesvědčoval, že tenhle šutr sice jo, ale tuhle pneumatiku a támhletu židli pod vodu nepotopil. A překvapivá byla na Portugalce dokonalá příprava a organizace...a taky policajti z polícia marítima jsou děsně sexy...hezký den. Snad jsem si zlepšila karmu za ty burgery u BK.

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka III.

Zpět v Hortě, na Faialu jsme se samozřejmě zase chvíli zdrželi u Petera (měla jsem pořád strašný hlad :) a k večeru začali stopovat směrem ke kempu, kde jsme chtěli spát. Chvíli to vypadalo, že stopařské štěstí nás nadobro opustilo, ale nakonec jsme chytili paní, co nás zavezla asi o 10 km dál něž měla a pak rodinku, kteří nás starostlivě hodili až do kempu (samozřejmě taky dál než jeli sami). Ten byl samozřejmě zavřený, ale to ničemu nevadilo, protože měl otevřený vchod a nízké zdi. Tatínka téhle rodiny jsme potkali v obchodě druhý den ráno, když jsme si už úplně zoufalí ze stopování šli koupit pivo a ledňáka. Jel sice jen kousek dál do práce, ale vzal nás zase až na druhý konec ostrova, kde měla být krásná pláž a pizzerie, obojí dle doporučení Larsena. Pláž byla sice krásná a divoká, ale byly velké vlny a šlo se k ní tři kiláky z kopce (my jsme to sjeli na korbě s dvěma chlápkama co se celou dobu potutelně pohihňávali, protože určitě věděli, že se na ní nedá koupat a že to budem muset šlapat celé nahoru)a pizerie byla zavřená. Takže zase do kopce a chytit stopa do Capelinhos, což je poslední severo - západní cíp ostrova. Zastavili nám dva mladí (relativně) Němci, shodou okolností se stejnou trasou a společně jsme jeli až do Capelinhos (zavřeno, protože v pondělí) a pak až k Larsenovi do vesničky Varadouro, kde má svůj prázdninový dům.
Poznat ho bylo celkem snadné, kromě třímetrového kaktusu, ze kterého vyrůstá uprostřed úplně jiný strom (což mělo být znamení), má před domem i stožár s dánskou vlajkou. Z původní návštěvy na skleničku se nakonec vyklubaly dva dny, kdy nám Larsen s manželkou dělali průvodce. Larsen nám ukázal celý dům, zahradu s banánovníky a kávovníky a v obýváku (zaskládaném bednami s vínem, aby to tu ty tři měsíce vydržel) i svou chloubu - dřevěný bar s hromadou alkoholu (třeba vína z r. 1972) a desek. Vypadalo to, že mají doma dobře rozdělené role - manželka pracuje (když jsme přišli, malovala pokoje) a on popíjí a poslouchá Abbu :). Jinak v té vesničce, kde bydlí, nebylo nic zajímavého. Před lety tam sice vyvěral horký pramen, a tak postavili lázně, ale pak se hnula zem, jak se tu ostatně hýbá každý den, a bylo po prameni a tím pádem i po lázních. Takže je tu dnes mrtvo a jediní obyvatelé jsou právě takoví Larsenové...
Po výborné večeři v místní hospůdce (caldo verde - nejlepší portugalská polívka, hambáč s domácíma hranolkama a feijoada - to už jsem tu popisovala - zbytky z kuchyně s fazolema, mňam) jsme nakonec nestrávili noc u nich doma (a to jsme si mohli vybrat asi tak z deseti pokojů), ale došli téměř až ke Capelinhos, kde jsme s Larsenem měli na druhý den ráno sraz.
Noc mezi rákosem byla dost zajímavá, protože jsme zjevně spali v kolonii racků, kterým se to moc nelíbilo. Byl to ale jiný duh racka, protože tihle se nechechtali, ale vydávali nesktečně děsivý industriální zvuk. To teda musel mít Stvořitel hodně kreativní náladu, když tohle vymýšlel :).

V Capelinhos v roce 1957 začala soptit podmořská sopka a soptila a zemětřesila celý jeden rok, během kterého kvůli ní z ostrova emigrovala spousta obyvatel. V roce 1958 ale všechno skončilo, sopka se uklidnila a dnes je tu úžasné podzemní muzeum vulkanismu. Kromě stálé expozice o sopce a erupci (asi bych taky utekla vidět tohle...) a vulkanickém původu Azorů, hologramů, dokumentů a výstavě o nejslavnějších sopkách světa, vám taky pustí 3D film o vulkanismu a nakonec můžete vyšplhat na starý krasný maják, ze kterého je vidět celý vulkán. Dalo by se tu strávit hodně času, ale na nás už čekali Larsenovi, aby nás vzali na spanilou jízdu ostrovem. Nejdřív jsme šli na oběd, dali si cozido (tentokrát vařené jen v hrnci)a strašně se přejedli, protože v téhle restauraci dávali stejné porce ať už u stolu seděli čtyři nebo deset lidí a pak na krátkou procházku (v našem stavu "po Picu" bychom nic delšího nevydrželi, nohy nás bolely ještě další tři dny a Larsen se Igorovi pořád smál, že chodí jako John Wayne) okolo levadas, což jsou kanály, které dřív sváděly vodu z hor dolů do vesnic. Larsenova téměř šedesátiletá manželka v kozajdách čile hopkala mezi kalužemi (protože z rána lilo jako z konve), ďábelsky a bezdůvodně (jak jsme si už zvykli) se smála a my se zmokle ploužili za ní, jako kdyby nám bylo 60 a jí 20 (resp. téměř 30). Po téhle super procházce nás vyvezli až ke caldeiře - kráteru po staré vyhaslé sopce o obvodu asi 6km, což je tady na Faialu hlavní turistická atrakce a je to opravdu pěkné. A k tomu ještě návštěva Larsenova oblíbeného baru, rodné vesničky Larsenovy manželky a krásné vyhlídky na Hortu. V Hortě jsme oba pozvali na kafe a pivo, udělali mou vytouženou fotku před Peter's café a před lodí se s Larsenovými rozloučili málem jako s dědečkem a babičkou. Jen doufám, že dodrží, co slíbili a někdy se za námi přijedou podívat, abychom jim mohli oplatit to, co oni udělali pro nás...

Z Faialu už jen domů...přečkat ošklivou a deštivou noc v industriální zóně u přístavu na Terceiře, protože debilní lodní společnost Atlanticoline sem přijede v 11 večer a odplouvá v 7 ráno a na lodi pak dalších 6 hodin vymýšlení jakékoli zábavy (město moře kuře, kdo zná víc států USA apod.), aby nám to do Ponta Delgady líp uteklo.

Sice jsme nestihli prý ty nejkrásnější ostrovy, Flores a Sao Jorge, ale musíme si přece nechat něco na stáří, na důchod, až budem mít svou jachtu a doplujem si sem pěkně z Evropy...nebo možná z Karibiku, kde budem mít letní dům :).

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka II.

Na lodi mířící z ostrova Terceira na ostrov Faial, do města Horta, jsme se seznámili (teda spíš on se seznámil s námi) s Larsenem z Dánska a jeho azorskou manželkou (o které jsme si původně mysleli, že je vypadá jako sjetá jen na té lodi, protože si vzala nějaké prášky na nevolnost, ale vypadala tak i potom, takže to tím rozhodně nebylo). Larsen má dům na Terceiře, ale na léto vždycky bývá ve svém druhém domě na Faialu (dánský důchod, tak to se asi dobře žije...), a zná všechny ostrovy, a tak nám na mapě zakroužkoval všechna místa, která určitě nesmíme minout, a taky svůj dům, kam prý máme určitě přijít na návštěvu.

Vylodili jsme se v Hortě a jak se sluší a patří, večer jsme strávili v Peter's Café. Peter's Café je fenomén, bar, který znají všichni pořádní jachtaři na světě (protože Horta je významný jachtařský přístav), posílají si sem dopisy z celého světa, existují dokonce obchody s Peter's Café oblečením a přestože je to velmi turistické místo, pivko tu stojí euro (stejně tady ale všichni pijou gin - tonic). Během dne tu spíš vysedávají němečtí turisti, ale večer taky sailormeni, kteří zrovna přijeli z Karibiku nebo taky z Evropy. A když nemáte línou pusu, dá se tu najít jachta, která pluje třeba na Algarve, shání posádku a vezme vás.
Na druhý den jsme vyrazili na ostrov Pico, přestopovali ho z jedné strany na druhou a cestou stihli zmoknout, vidět spoustu vinic a velrybářské muzeum a opít se téměř zadarmo ve sklípku A Buracca, kde měli sice zavřeno, ale chlapík jedoucí okolo zastavil a přemluvil majitele, aby pro nás otevřeli. Prováděla nás jejich dcera, které bylo zjevně úplně jedno, kolik toho vypijeme, a tak nám třeba vína, jehož láhev stojí normálně 20 euro, nalila rovnou dvoudecovou skleničku. Likéry i pálenky tu dělají úplně ze všeho, z ananasu, ostružin, maracuji, bylinek a zrovna ty pálenky jsou dost nebezpečné, protože jen tak jemně hladí a hladí a hladí a pak jste najednou z ničeho nic úplně našrot. Se stopem to bylo na Picu jednoduché a někdy jsme dokonce ani nezvedli palec a už nám někdo stavěl. Třeba pán, který nás vzal až k sobě domů, vybavil flaškou domácího vína a pytlem banánů ze zahrádky na večeři a ať se prý ráno přijdeme osprchovat.
Ráno jsme si to ale už frčeli na korbě (to je taky docela výhoda, všichni tu jezdí pick-up tracky, takže na korbu vás většinou vezmou) jinam a vyrazili na přechod ostrova napříč, mezi horami, krávami a jezírky, až do Lajes, kde je pěkné velrybářské muzeum (velryby už se tu lovit nesmí, a tak jediné, na čem se v souvislosti s nimi dá vydělat jsou muzea a whalewatching...) a neskutečně teplý oceán. Večer jsme chytili nejlepšího stopa. Palec jsem zvedla na poslední chvíli, ale chlapík mě posadil do kufru, Igora vedle sebe, nepromluvil za celou cestu ani slovo (a veškeré pokusy o komunikaci selhávaly) a vyvezl nás až tam, kde začíná cesta na vrchol Pica. Musel si kvůli nám zajet tak 30 km, což jsme absolutně nechápali a pokládali mu debilní dotazy typu: "Vy chcete jít taky na Pico? A kam jedete teď?" Ale on nás prostě vysadil uprostřed ničeho a jel zase zpátky domů. Tak jsme se vyšplhali asi kilometr dál, k jeskyni a v ní strávili (sloveso "strávit" je v tomhle případě vhodnější než "spát") velmi mrazivou noc (s letními spacáky v mínus 5, paráda). Ráno jsme posnídali Snickersku a kamennou housku z předvčerejška (jediná svačina, jak prozíravé)a vydali se na vrchol. Počáteční euforie, že tohle přeci vylezem za hoďku a za dvě hoďky jsme zpátky i s vrcholovým opalováním, se ukázala jako hodně mimo. Cesta nahoru byla brutální, chvilkama se přímo horolezilo, lávové kameny byly ostré a bez svačiny a dostatku vody a s únavou z noci a předchozího dne to byl fakt mazec. V polovině jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem vymyslela dobrou strategii a až do konce cesty jsem myslela na úplné kraviny. Jména spolužáků ze základky, portugalská slovíčka, různé recepty...zabralo to a opravdu jsme se doplazili až k pláni, která vypadá jako Mordor a uprostřed které se vypíná skála - vytoužený vrchol. Tady už šlo o horolezení beze srandy, ale zvládli jsme to. 2 351 m.n.m., nejvyšší hora Portugalska, sopka uprostřed Atlantiku. Super : )

Cestou dolů byla samozřejmě mnohem horší. Bez vody a bez svačiny a s nohama, které si dělaly, co chtěly, levá šla do prava a druhá naopak. Já navíc jakobych šla v papučích, s teniskama, které už něco zažily a rozpadat se začaly už cestou nahoru. Naštěstí se tu ale jako anděl objevil Amík z uest weržínja, dal nám napít a zachránil nás i od stopování k lodi, protože nás posadil do taxíku, co na něj čekal dole pod horou a nic za to nechtěl. Tak jsme ho pozvali na hambáč a já si dala flákotu, kterých bych snědla tak deset, kdybychom měli peníze. Takže takhle bylo na Picu.

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka I.

Tak je teď už je po všech návštěvách, zkouškách a party na oslavu zkoušek a party na oslavu čehokoli co nás napadlo, takže můžu zase začít trochu psát. Stojí totiž za to popsat, co jsme viděli na ostatních ostrovech a jak jsme tam skoro ani neodjeli.

Už od té doby, co jsme v únoru přijeli, jsme věděli, že se začátkem léta začnou jezdit lodě z našeho ostrova Sao Miguel na ty ostatní, které jsou soustředěné všechny dohromady v centrální skupině. Pro mladé (tzn. do 30 let takže se Igor ještě vlezl) existuje karta, kterou stačí vyřídit (echm), zaplatit a pak už každá cesta stojí jen euro. Fáze vyřizování nám trvala tři dny, protože loď začíná sice jezdit 13. května, ale ještě 12. karty nikde nebyly. Takže jsme lítali z jedné kanceláře do druhé, přes celé město na neexistující adresu, kterou nám ta ženská dala asi proto, že jsme byli opravdu neodbytní a chvílemi i agresivní, a pak zase zpět a na rozpadajích se kolech spolubydlících až do další kanceláře a zpět...no prostě normální setkání s portugalskou byrokraticko - zmatenou organizací čehokoli. Nakonec jsme ale karty měli, půjčili jsme batoh a ráno nachystali svačinku a vyrazili na loď. Nikdo nám nic neřekl, takže deset minut před vyplutím jsme sebevědomě nakráčeli do odbavovací haly, kde skoro nikdo nebyl. Kromě stewardky (je to to slovo? letuška na lodi?), která na nás vytřeštila oči a jediné na co se zmohla bylo NE. Hlavou mi protlítlo, že tohle je poslední šance se na ostrovy dostat, jindy není čas, lítali jsme jak idioti kvůli těm kartám...no zkrátka jsem začala natahovat a pak i brečet, zatímco Igor se ji snažil přesvědčit, že něco takového nám přece nemůžou udělat, když nám nikdo neřekl, že máme být na lodi hodinu předem. Zatímco jsem fňukala a přemlouvala všechny co stáli okolo, Igor se rozběhl k lodi, na které už zvedali můstek, a spatřiv pana kapitána, klekl si na zem a začal prosit. Naštěstí to zabralo, pan kapitán milostivě pokynul rukou, můstek šel zase dolů a my se se sklopenýma očima ale blaženým úsměvem nalodili. Takže takhle začalo naše dobrodružství.

Za šest hodin nás vyklopili na ostrově Terceira, uprostřed industriální zóny, chytili jsme první stopa a s paní, která by z fleku mohla pracovat jako průvodce na ostrově se dostali až do největšího města - Angry do Heroísmo. Tohle město vypadá aspoň trošku víc jako město než Ponta Delgada, ale tím to taky končí. Jediné, co bych chtěla vidět je obrovská vojenská pevnost, kam nás ale nepustili. I když palác kapitánů (správců ostrovů) byl moc krásný, provedla nás jím milá paní a úplně zadarmo a hlavně se mi líbilo, že všechny ty staré talíře a hrnečky a židličky nejsou jen sbírka v muzeu, ale dodnes se používají na oficiálních večeřích místní vlády.

Zajímavější byl druhý den, kdy jsme dostopovali do městečka Biscoitos a tady nás čekala samá blaha. Prvním bylo muzeum vína, kde nás zadarmo provedli a opili nejen vínem, ale i výbornou pálenkou a taky nafotili na blog téhle vesničky. Tady taky musím podotknout, že představa, kterou jsme měli o azorském víně, byla trochu mylná. Červené vinho de cheiro je opravdu nic moc, ale někdy se dá i pít a bílé je výtečné. Pěstuje se speciálním způsobem přímo na lávových kamenech, které ho chrání a dávají mu teplo. V Biscoitos mají i raritu - vinho da resistencia (víno odporu), které má vyjadřovat vzpouru proti pravidlům, která místním vinařům někdo pořád diktuje. Na lahvi tak třeba nenajdete datum, ale jen obrázek zvířte z čínského kalendáře.
Na cestu nám v muzeu dali banány a načepovali pálenku a tak nám nezbylo nic jiného než jít vystřízlivět k moři. Taky jsme tu ochutnali místní specialitu, která se jmenuje alcatra, stojí většinou děsně moc peněz, ale zato je výborná. My ji měli za 5 euro i s kávou a vínem a nedalo se to sníst. Pak už nezbylo nic jiného než dostopovat zpět k lodi (tentokrát s předstihem) a vyrazit na další ostrov - Faial.

Babi, Espanha a bitevní loď

Trochu nelogicky teď začnu tam, kde jsem minule neskončila...V Braze jsme nechali Báru (v našem ročníku na portugalštině jsme 4 Báry...z 20 lidí : )a dál jeli už jen ve třech, Peťa, Igor a já. Začalo tady počasí, na které nejsme zvyklí ani z Azorů a to už je co říct, protože, jak místní s oblibou říkají, za jeden den se tu vystřídají čtyři roční období. Prostě když jsme byli v autě, svítilo sluníčko a nepršelo. Jakmile jsme vylezli z auta, byť jen na pitomou vyhlídku, začalo lít jako z konve. Pravidelně, vždycky, bez vyjímky. Hrůza. V noci pět nebo jen tři stupně a ve dne deset. A já si samozřejmě vzala jen samé sukně.
Z Bragy jsme jeli pořád na sever, směrem na Španělsko, Galicii. Skoro na hranicích, na břehu řeky Lima, je město Viana do Castelo - v průvodci o něm nic moc nepsali, ale měli jsme hrozný hlad a kromě piva žádné jídlo, takže jsme se tu zastavili, dobře najedli a pak v uzounkých uličkách hledali nějakou hospůdku. Igorův neomylný sens (brnká si ukazováčkem o nos když s neskrývaným seběvědomím říká: "Já mám na to prostě ten sens...") nás dovedl k asi nejbizarnější hospodě, ve které jsem kdy byla.
Na ulici před ní stála hromada lidí a vevnitř to vypadalo jako něco mezi obývákem, chalupou a sklepem. Dvě místnosti, dva stoly v každé z nich, spousta nábytku a krámů, plno lidí a mezi tím vším se belhala shrbená šedivá babička s hůlkou v jedné ruce a džbánkem ve druhé - paní domácí. Vecpali jsme se mezi ostatní a vyzvěděli, co se tu pije - jediné, co babička servíruje, je pivo smíchané s vinho verde (mladé svěží víno) a cukrem, portské smíchané s pálenkou, tremoços (česky vlčí bob, žluté boby ve slaném nálevu, které se v Portugalsku jí k pivu) a domácí sušenky. Člověk by čekal, že tam budou vysedávat staříci, ale jedinou stařenkou byla madame la patronne, která se čile belhala (zní to jako oxymorón, ale doopravdy to tak vypadalo...) od jednoho stolu ke druhému, tu doplnila sušenky, tu donesla portské, tu s někým prohodila pár slov. Naprosto dokonalá. A když už jsme toho vypili a snědli dost a chystali se platit, koukla na nás, řekla přesně, co všechno jsme měli (a to tam měla úplně narváno), v hlavě to spočítala na 7 a půl eura a na rozloučenou nás všechny objala a políbila.
Všimla jsem si, že má na stěně zarámovaný dopis od prezidenta Portugalska, ve kterém jí, na základě dopisu od všech jejích sousedů, děkuje za práci pro město a jeho obyvatele. Tento rok jí bylo 84 let.

Druhý den jsme vyrazili do Santiaga de Compostela, zrovna na neděli velikonoční. V Santiagu je logicky spousta kostelů, poutníků, turistických restuarací, obchodů, kde se dají koupit poutnické hole a svatojakubské mušle, ale pro mě mu úplně chyběla jakákoli atmosféra, kterou bych čekala od jednoho z nejslavnějších poutních míst světa. Ze Santiaga do A Coruni, kde zase pršelo a všecha muzea byla zavřená, a tak jsme se zdrželi jen na procházku po centru a lovení levného oběda. Což zas takový problém není, protože tady mají dvě ulice plné nejrůznějších restaurací, tapas barů a obchodů s jamonem a člověk se tu docela nají, protože tu v menu mají polívku, první jídlo a pak i druhé jídlo a předkrm a k tomu láhev vína a vše za 7,5 eura! 
A z A Coruni zase honem zpátky, do země, kde lidem rozumíme (s vyjímkou Azorů) a kterou máme tak rádi (protože je tu levné pivo a dobrá káva : )

A teď odbočka, protože jsem zjistila, že mě moc nebaví psát o něčem, co se stalo tak dávno. Dneska se mi nechtělo vařit, a tak jsme šli na oběd a pak se procházeli v přístavu. Kotvila tu velká bitevní loď F - cosi a vypadala úplně opuštěně a dostatečně staře na to, abychom si mysleli, že je to "muzeum" a dá se na ni jít podívat. A taky na sobě měla spoustu barevných vlaječek. Jenže. Po několika minutách našeho ochomýtání-se-okolo, se z ní vynořil pán v kšiltovce a kombinéze (fakt divná uniforma) a vysvětlil nám, že je to armádní loď a že vlaječky tam nejsou na lákání turistů, ale protože je dneska výročí karafiátové revoluce (pro neznalé: konec Salazarova režimu v Portugalsku). Líná huba holé neštěstí a Igor ničím takovým nedisponuje, takže jsme se za chvilku stáli na palubě a za brebentění našeho milého průvodce, který nám všechno vysvětloval a popisoval, jsme kromě ložnic vojáků prošli úplně všechno - celou palubu s kulomety, kapitánský můstek, nitro lodi s kuchyní, spícím panem kapitánem...a to všechno za plného provozu (na lodi je sedmdesát vojáků!)! Až na ty děsné uniformy se tam mají dobře, taková tříměsíční dovolená na moři : ).

fotky jsou zde

Prázdniny II

Tak včera jsem to samozřejmě spletla. Někdy ve tři v noci jsem se z toho zjištění téměř posadila na posteli (téměř proto, že kdybych se posadila, shodím z ní Igora) - zapomněla jsem na Coimbru a repúblicu! Mezi Batalhou a Portem jsme totiž ještě strávili noc v Coimbře...jak asi všichni ví, zdejší univerzita patří k nejstarším v Evropě (roku 1290 ji založil král Dinis) a se vším všudy se tu dodržují studentské a univerzitní tradice. Mezi ně patří i existence republik, což jsou domy, ve kterých spolu bydlí studenti, sdílející všechno od jídla po volný čas. Repúblicas by neměly být jen "něco jako koleje", ale hybnou politickou silou univerzitního dění...dneska ale zůstává asi jen u myšlenky a nic moc se neděje, taky proto, že mezi sebou moc nekomunikují.
Každá república má svůj název, znak, stanovy a asi i jiný systém fungování - ta, kam se shodou okolností dostal Peťa, náš kamarád, který s námi jel do Portugalska, je spíš než komunistická anarchistická a bydlí tady dost podivní lidi (na první pohled). Jak nám Peťa vysvětlil, jediná zábava, kterou provozují společně je kontění - každý den v 20:20 chodí za místní supermarket recyklovat to, co se z obchodu vyhodí. Taky mají organizované uklízení - kdo se objeví na nástěnce (na papíru mezi ustřihnutým dredem a aktivistickými plakátky), musí uklízet určitou část domu. Vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, mám vážné pochybnosti, že jim tenhle systém funguje...My s Igorem jsme zvyklí na ledaccos, ale holky to tu docela dlouho rozdýchávaly (Bára: "Ty vole. Já jsem si zapomněla vzít tu desinfekci. Co když tady něco chytnu? Ty vole. Matka by mě zabila, kdyby věděla, že jsem jen vešla do dveří. Natož že tu spím!"). Nakonec byl ale večer na repúblice super a já jsem každopádně ráda, že jsme se tam díky Peťovi mohli podívat - do většiny repúblic se totiž člověk jen tak lehce nedostane. Bydlet bych tu ale asi nechtěla, protože mi přeci jen maminka (ač jsem se bránila zuby nehty) předala dost pravicové smýšlení, a tak ve mně pohled na člověka, kterého neznám a který se bez ptaní pustí do mého sýru za pět euro a sní ho na posezení, vyvolává cokoli jiného než radost ze sdílení.

Jediné, v co doufám, je, že se nám podařilo Peťu přesvědčit, že pozvat sem jeho rodiče není úplně dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že jsou VELMI starostliví, asi by ho násilím odvlekli někam na hotel nebo rovnou do letadla domů.

Prázdniny!

Možná teď budu psát víc, než je zdrávo - předem se omlouvám...
Ještě než jsem odsud odjela na prázdniny "na pevninu", stačila jsem nás přestěhovat - celý měsíc jsem se totiž snažila najít lepší, levnější, internetem a troubou (ano, opravdu je to pro mě tak důležité) obdařené obydlí a nakonec se, díky Bohu,uvolnil pokoj v domě, kde bydlí všechny ty milé Erasmačky, se kterými jsem celý měsíc chodila na výlety...kromě bordelu, který tu většinou všeobecně vládne a taky páru švábů, kteří jsou na líbánkách na našem dvorku (ano, máme dvorek a terasu a gril!) a na které jsem si už zvykla, protože jsem je nakonec potkala i v tom pětihvězdičkovém hotelu, kam chodím do posilovny, je to tu naprosto ideální.

Ale k těm prázdninám...na oslavu stěhování jsem se samozřejmě stihla opít a ráno jsem si do kufru, v domnění, že v Portugalsku je tepleji než u nás na ostrovech, zabalila jen jedny kalhoty a svetr a zbytek, optimisticky, tvořily sukně, šaty, sukně, sukně...takže v letadle jsem mrzla a jako vždy si slibovala, že opravdu už nikdy nebudu pít a jestli, možná, někdy, tak určitě ne v takovém množství...
Přežila jsem ale, díky stálému přísunu vody a flanelové dece, kterou jsem dostala od letušáka (tohle je vlastně takdy diskriminace, nechápu proč, když už v letadlech zaměstnávají chlapy, nevytvoří maskulinum pro letušku!) a doletěla až do Lisabonu.

Odsud jsme se s Igorem vydali přes Alentejo plné korkových dubů a olivovnků do Évory, kde toho času bydlí naše dvě spolužačky z portugalštiny - Bára a Lucka. Bydlí si dost dobře, v domě, který působí jako bývalý hotel a jediné mínus, co tenhle dům má, je absence trouby, sporáku a čehokoli jiného, na čem by se dalo vařit. Já bych se samozřejmě zbláznila...ale holkám to vyhovuje. Centrum Évory jsme prošli křížem krážem, což zabralo slabou půl hodinku a po vypití basy piv na "hotelu" se mi zase podařilo porušit veškerá předsevzetí v různých barech, kterýma nás holky protáhly. Jak jsem zjistila, taky se tu pije ta smrtící dobrota, o kterou jsem se minule stihla popálit (myslím vodka, něco sladkýho a absint a navrchu zapálené).
Ráno (ehm...) jsme s holkama a taky Peťou (ten zapřísáhlý levičák co s námi jel do Portugalska), který během večera dorazil z Coimbry do Évory (původně to mělo být do Lisabonu, ale musel šůrovat kuchyň na repúblice - viz dál, takže to nestihl) směrem na Tomar (krásný klášter s prvky manuelismu), Fátimu (nic jsem neviděla, protože podle Igora je to o ničem) a Batalhu (gotická katedrála s kaplí bez střechy) a konečně na Porto, kde jsme se potkali s Marou, Bárou a Dášou (všichni spolužáci) a kde jsme po procházce městem skončili kde jinde než ve sklepích ve Vila Nova de Gaia, kde se vyrábí portské...no a asi je jasné jak to celé skončilo...

Druhý den jsme vyrazili už jen s Peťou a Bárou do Bragy, kde jsme neobjevili nic zajímavého. Braga je hodně socialistická, plná paneláků, a jediná zajímavá věc jsou obrovské schody vedoucí ke kostelu na kopci za městem. A taky další kostel na ještě vyšším kopci, který má pod sebou (pod názvem krypta) prapodivný prostor vymalovaný na bleděmodro, obložený hnědýma dlaždičkama a vymalovaný obrazy, kde jsou spolu Jan Pavel II. a Panna Maria vypadající jako nějaká sexbomba...no, hodně děsivá věc.

Co bylo dál napíšu zítra. Teď jdu ještě poděsit páreček švábů batolících se po našem dvorku, což je taktika, kterou jsem v boji proti nim zvolila, protože na zabití jsou prostě moc velcí (tímto vřele zdravím všechny, kteří se nás chystají navštítvit : )

Výlet k vodopádu

Včera jsme se na večeři s holkama (měly jsme pizzu, kterou udělala Giullia z Itálie a jablečný koláč se šlehačkou a zmrzlinou a spoustu vína)dohodly, že dneska vyrazíme na výlet. Vstávání nebylo tak strašné jako minule, protože autobus do Povoação jel až v devět, zato pocity po cestě byly s lehkou kocovinou a těžkým a přetrvávajícím (pardon) přežráním o dost horší...
V jedenáct jsme ale byly (Eva z Německa, Marine z Francie a já) na místě a vnořily jsme se do pralesa. Pochopila jsem tady, proč mi paní z turistické kanceláře říkala, že některé trasy pro pěší jsou zavřené - nic jako cesty v našem slova smyslu tu totiž není, spíš jde tunely vysekané v pralese, který občas zaroste, když se o něj nikdo nestará a pak se řekne, že je cesta "zavřená", protože bez mačety by tu člověk neprošel.
Asi po třech kilometrech strmého stoupání jsme se ztratily a cestou, která by se dala označit jako naučná stezka "jak nenakládat s odpadem", jsme došly až k ohradě s krávami (jak jinak) a zuřivě štěkajícími psy. Psů je tady vůbec hodně, jsou neurčité rasy, většinou nikomu nepatří a většinou z nich ani nemám strach. Tady se na nás ale znenadání vyřítilo něco jako pitbul, rozzuřený do běla, bez řetězu a jeho zuby trhající moje lýtko na kusy mě budou strašit asi ještě dlouho. Naštěstí nám nic neudělal a zůstal na místě, zatímco my jsme se pokusily o útěk...no, útěk...Eva zůstala stát jako opařená, Marine ladně přeskočila plot a běžela směrem do pole a já jsem při pokusu o totéž spadla do trní a srazila tam i Evu. Fuj. Třásla jsem se ještě půl hodiny.
Pak nás ale čekaly jen samé krásné věci. Městečko Faial da Terra, kde jsme si daly pivo a kafe, opuštěná zahrada s pomerančovníky, které jsme kompletně očesaly (viz foto č.1), cesta podél řeky, mezi skálami, banánovníky, kvetoucími jasmíny, kapradinami, liánami...až k nádhernému vodpopádu, pod kterým jsme se se vším sebezapřením vykoupaly, přestože voda byla příšerně, přímo ukrutně studená (a vykouzlit úsměv na fotku bylo fakt dost těžký..).
Cestou zpátky jsme zjitily, že v žádném případě nestíháme bus zpět, pokud nekoho nestopneme nebo si nevezmeme taxík. Doběhly jsme zpět do Faial da Terra, vrazily do nejbližší kavárny a začaly se ptát po taxíku, patnáct minut před odjezdem autobusu z deset km vzdáleného Povoação...vypadaly jsme asi dostatečně zoufale, takže sama paní majitelka kavárny řekla chlápkovi, co seděl na baru, aby to vzal na chvíli za ni, naskládala nás do auta a s omluvami, že neumí moc řídit nás zavezla...téměř až k autobusu - v úzkých uličkách místních městeček se totiž poměrně často tvoří zácpy a tak jsme samozřejmě jednu chytly...k busu jsme doběhly zrovna ve chvíli, kdy zavíral dveře...díky Bohu za to, že tady člověk někdy potká i ženy, protože místní chlapi se v téhle situaci zmohli na jedinou věc, kterou umí a každý den praktikují - sedět a čumět.
K zácpám ještě jedna poznámka - tvoří se většinou buď kvůli krávám přecházejícím silnici, kvůli tomu, že někdo špatně zaparkoval a dvě auta se tak na cestu nevejdou a nebo kvůli poutníkům, kteří teď, v době půstu, obchází pěšky celý ostrov. Jsou to jen chlapi, mají hůl, pončo a šátek a každý rok takhle vyrazí na týden nebo dva a putují od kostela ke kostelu. Už jsme je potkali několikrát, ale vždycky mi bylo trapný fotit je...tak někdy příště...
Pokud si chcete poslechnout tunu tak tady.

Poslední dny

Ve středu jsem byla s Dimitrisem z Řecka a Matteem z Itálie na obědě v Sardinhi (malá tmavá restaurace od které by asi nikdo nečekal dobré jídlo…). Dali jsme si sardinky, morénu a chicharros – malé rybičky, obalené v mouce a koření a osmažené a k tomu jsme dostali salát, brambory, kyselé cibulky a kopu zvláštní hmoty z fazolí. Po chvíli si k nám přisedli tři Portugalci, a protože na mě pořád koukali a něco si povídali, ze srandy jsem jim řekla, aby si dali pozor, protože jim rozumíme (samozřejmě to byla lež, protože když si Azořani žbrblají mezi sebou, nejde jim rozumět jediné slovo)...a tak jsme se dali do řeči a od fotbalu se dostali přes Českou republiku, sex před svatbou, papeže, finanční krizi až k nezávislosti Azor. A to všechno prosím pěkně v portugalštině…no možná proto to trvalo tak dlouho:).
Každopádně mám z toho rozhovoru několik poznatků: za žádných okolností se nesmí kritizovat cokoli, co se vyrábí na Azorech (např. pivo, které nemá bublinky, pěnu ani chuť) nebo se jich nějakým způsobem týká…pak se taky nesmí kritizovat katolická církev, protože jsou tu opravdu zapálení věřící, místní politika, protože je lepší než ta na kontinentě, a počasí, protože je přece super, že se tu během jediného dne vystřídají 4 roční období.
V sobotu jsem byla na narozeninové party někoho, koho jsem v životě neviděla, a seznámila jsem se se spoustou erasmáků (částečně díky lahvi becherovky, kterou jsem měla s sebou: ). Jedním z nich byl Guillaume z Francie, se kterým jsem se seznámila hned třikrát, protože byl asi tak na mol, že zapomínal věci, co se staly před deseti minutami. Typická hláška povýšeného Frantíka, přesvědčeného o dokonalosti své vlasti: „Och! Ty jsi tak kultivovaná! To jsi doopravdy z Československa? (reagoval tak na to, že jsem věděla, co je crémant a quiche). Ach jo.
Když jsem se pak v pět ráno vracela domů, míjela jsem aranžmá z karafiátů, která tu všude jsou kvůli začátku jara a výstavě květin. Nějak jsem si pak neuvědomila, že to, z čeho kradu karafiát, je aranžmá, což mi ale posléze poměrně důrazně vysvětlil pán s vysílačkou a musela jsem ho jít vrátit jako malá školačka lízátko ukradené v obchodě.Trapas: (
V sobotu se taky přistěhovala nějaká Portugalka (malá, fousatá a ne moc sympatická), do volného pokoje, co tu máme. V neděli se zase odstěhovala. Přiznávám, že jsem se vůbec nesnažila tvářit mile. Ale kvůli mně to určitě nebylo: )
V neděli pořádala Arnoura, má spolubydlící, oběd. Uvařila tradiční Kyrgyzské jídlo (moc dobré) a pozvala své kolegy z práce – Japonce Juna, Inda Sámira a Bulharku Vesku. Všichni jsou tu strašně nešťastní, protože ničemu nerozumí a chybí jim jejich rodiny, takže si celou dobu jen stěžovali. Moc jim nerozumím…stejně jako nerozumím Turkyni jménem Diugo, která to tu nenávidí z celého srdce a na stěně v pokoji má papír, kde si odškrtává dny do odjezdu…s Diugo jsme mimochodem měly moc zajímavý rozhovor o vztazích v Turecku. Řekla mi, že je proti sexu před svatbou, ale pokud její přítel chce, může jít za prostitutkami, protože je přeci muž. A jí to neva. Hmm. Bohu díky za emancipaci.
Jinak se teď pořád učím, protože mám zkoušky. Bohužel nezafungovala moje metoda „tvař -se-že-nerozumíš-ani-slovo“ a musím umět to stejné, co ostatní. Takže jdu na to…

Jak jsme dělali cozido

Minulý týden jsem se rozhodla, že bych doopravdy chtěla poznat ostatní erasmáky, protože jich tu má být 40 a já znám tak deset z nich (prý od té doby, co jim na kolejích zavedli internet nevychází ven a nechodí ani do školy... zjevně mají raději virtuální kontakt než ten osobní). Rozeslala jsem mail s pozvánkou na piknik ve Furnas a čekala na reakce. Nebudu vás napínat, nebylo jich moc...přesto mě docela nadchl nápad udělat si v caldeiras vlastní cozido, a tak jsem půjčila hrnec a začala shánět recept.

S papírkem v ruce jsem pak vyrazila na nákupy - nejdřív na trh, v pátek, kdy je to tam nejlepší. Většinu zeleniny jsem znala - mrkve, normální i sladké brambory - batáty a inhame - kořen podobný celeru. Jediný problém byl s různými druhy zelí a pálivými paprikami, které mi musel můj oblíbený pan prodavač ukázat - on je ale zvyklý, protože se ho vždycky ptám, na co se co používá a jak se co vaří.
Pak jsem šla do řeznictví. Na papírku spoustu portugalských slov, která jsem nedokázala přiřadit k částem prasete a krávy, a tak jsem se se zoufalým výrazem obrátila na mohutnou paní řeznici, s tím, že dělám cozido a nevím, co do něj patří. Řeznice na mě pobaveně koukla, zeptala se pro kolik to má být lidí a pak začala zkušeně házet kusy masa do košíku. Za pět minut bylo hotovo a já odcházela s asi pětikilovou taškou masa - byl tam bůček, žebra, slanina, kus zadního hovězího, kus vepřové nožičky, chouriço - pálivá klobáska a morcela - něco jako jelito.
Večer jsem si otevřela láhev vína, pustila si sambu a mezi tancem a popíjením začala připravovat cozido. S hrůzou v očích, protože to všechno stálo spoustu pěněz, a protože mě vyděsila paní, která se se mnou dala v řeznictví do řeči, bylo jí tak padesát, a řekla mi, že cozido nikdy nedělala, protože je to strašně složité a výsledek není nikdy jistý.
Všechno jsem nakrájela na kousky nebo kusy, vrstvila do hrnce a zasypávala solí, pepřem a pálivou pimentou. Vyšlo to úplně akorát - je vidět, že paní řeznice ví, co dělá. Dopila jsem láhev, vyrazila na koncert a pak jsem až do rána buď civěla do tmy a nebo se zmítala ve snech plných nedovařené zeleniny a tuhého hovězího.
Ráno jsem si u busu oddechla, protože lidi přišli a bylo jich dost (akorát jsem musela přesvědčit řidiče, aby na ně počkal...). Ve Furnas jsme cozido odnesli až ke caldeiras - dírám plným horké páry, kde nám ho pan hlídač zavázal do prostěradla, spustil dovnitř, zasypal hlínou a dal kartičku s číslem jako v šatně. Obešli jsme jezero, vydrápali se na vyhlídku (všechny holky mě v té chvíli nenáviděly, protože zjevně nečekaly, že budeme i chodit) a šli se naložit do horké lázně. Po hodině, žlutí a vyluhovaní, jsme vyrazili zase zpět k jezeru, protože cozido bylo v zemi už pět hodin.
Hlídač ho vytáhl, usadili jsme se ke kamennému stolu, kterých je tam spoustu a kolem nás obědvaly místní rodiny. Já měla tep asi 160 a studený pot a hlavou mi běžely ty nejhorší představy. Když jsem ale sundala pokličku, objevila se lahodná omáčka, měkoučké maso a uvařená zelenina a tak jsem si naložila vrchovatý talíř a z radosti a štěstí se přejedla jako už dlouho ne.
PS: A žili spolu štastně...

Tuna!

Poslední dva dny jsem si připadala fakt divně, zvlášť na univerzitě. Vypadalo to totiž, že se tu buď koná sraz příznivců sci - fi (to už jsem jednou zažila v Chotěboři a bylo to dost děsivý) a nebo to Harry nezvládl a válka v kouzelnickém světě se přenesla sem k nám (a my o tom nic nevíme, protože Rowlingová v posledním díle nechtěla odsoudit miliony dětí na světě k nespavosti).
Ve skutečnosti jsou všichni ti lidi zahalení do dlouhých černých plášťů studenti z celého Portugalska (Porto, Lisabon, Minho, Évora, Coimbra), kteří se sem sjeli na desátý ročník mezinárodního festivalu El Açor.

No a kdo by si myslel, že tuna v nadpise tohohle článku znamená tuňák, hluboce by se mýlil, poněvadž tuňák se portugalsky řekne atum a tuna označuje nopála nebo opuncii (docela zvláštní kombinace), ale taky tuláctví. Což je předpokládám to "odkud - vítr - vane", protože tunas jsou studentské spolky fungující už dlouho na většině portugalských univerzit. Většinou jsou buď mužské nebo ženské, jejich členové nosí ty všemožné kouzelnické hábity (když se schází) a umí buď tančit, zpívat nebo hrát na nějaký nástroj, popřípadě všechno dohromady. A všichni rádi křičí dohromady tuna!!!

Přišlo mi to dostatečně divný na to, abych se šla podívat, takže jsem se večer vydala směrem, kam mířily zástupy kouzelníků a došla jsem až ke Coliseu Micaelense - předpokládám, že je to místní divadlo, ale konají se tu i různé plesy a slavnosti. Koupila jsem strašně drahou vstupenku na oba dva dny festivalu a říkala si, že přece nejsem blbá, abych za tohle zaplatila tolik, co za týden projím, a že sem prostě přijdu druhý den a tu vstupenku prodám. Teď už vím, že to neudělám, protože včerejší večer byl jedním z mých nejlepších hudebních zážitků v životě a to nekecám. Tunas jsou totiž opravdu obrovské - mají mezi 30 - 60 - 70 členy a když všichni najednou zpívají a u toho hrají na mandolíny, kytary, housle, cella, bubny, trubku, saxofon, housle...no bylo to fakt neskutečné a fakt před nima padám na zadek, protože nemají žádné sbormistry ani odborné vedení, ale přesto zvládají mistrovsky zahrát i tak těžké věci jako je Czardas od Montiho (a zní to dobře!). Navíc divadlo bylo narvané k prasknutí a byla tu skvělá atmosféra...a nejvíc když na scénu přišli vlajkonoši, kteří umí s vlajkami všemožné kousky a různé s nimi hází a mávají a vypadá to skvěle. Takže dneska jdu zase a hrozně se těším. Tuna!

PS: Napadají mě dost sentimentální myšlenky na to, proč u nás studentským životem myslíme "nemuset nic moc dělat a moct chodit po hospodách a občas si střihnout brigádu, abych měl na pivo". Proč u nás nejsou kruhy, spolky, proč neznáme ani slova Gaudeamus igitur a vrcholem akademické kultury jsou srandovní oblečky chlapíků na promoci. OK, asi to zní divně, ale myslím, že všichni tihle studenti budou na vysokou dlouho a dobře vzpomínat, zatímco my ani nemáme na co.

Jak to jde

Sedím ve svém oblíbeném (až na to, že nezavírají dveře, takže je tu děsná zima) baru, popíjim pivo (je nejlevnější) a strašně trpím. Hrozně mě totiž bolí svaly na obou lýtkách, taky na břichu, celé ruce a zadek. Nevím, jestli ten tréninkový plán, který mi vytvořila má super trenérka (super nejen proto, že je z Rumunska, takže konečně někdo, komu rozumím), vydržím. Ještěže je tam jeden den na odpočinek (můžu do sauny, tureckých lázní nebo jacuzzi, což nevím, co je, ale zní to dost výhružně). Když jsem nakráčela v sobotu do svého fitness clubu, dívali se na mě všichni jako na úplnýho cvoka (ženský nenávistně, protože se tak dívají na každOU), protože jsem na sobě neměla tepláky a mikinu, jako všichni, ale krátkou sukýnku na squash. Tak jsem hned druhý den, když se mi konečně podařilo pohnout oběma nohama, vyrazila na nákupy a teď vlastním úžasné černé tepláčky španělského střihu, dvě sexy trička a jediné, co mi chybí, je růžové potítko. Vůbec ty ženský ale nechápu, protože na sobě mají dlouhý tepláky, tričko, další tričko a další tričko a mikinu, deset potítek na rukách i na hlavě, potí se jako prase, protože v té posilce je strašné vedro i když člověk necvičí, ale i přesto mají oblečené tohle všechno!
No ale kromě toho je to super, zabije to spoustu času, navíc se schválně sprchuju strašně dlouho, když máme doma tak drahou teplou vodu, taky se různě protahuju a hopsám na fitbalech, abych tam byla co nejdýl. A navíc (tohle sem píšu spíš jako motivaci pro Igora: ) jsem tady potkala strašně pěknýho chlapa, který učí plavání pro děti (!).
Ve škole to vypadá, že asi budu muset začt něco dělat. Na francouzštině se totiž provalilo, že umím francouzsky líp než všichni ostatní (oni ji ale mají teprve druhý rok), takže abych se nenudila, musím dělat zvláštní úkoly. Ach jo, vůbec se to začíná nějak množit, a navíc jsou tu všichni hrozně vzorní a i učitelé učí opravdu dvě hodiny a taky na všechny hodiny chodí.
Tenhle víkend organizuju piknik pro Erasmáky. Tak jsem zvědavá, myslím, že když nebudu obědvat sama, bude to úspěch. Na minulé party, v sobotu, jsem totiž byla jen s pěti lidma - zato to ale stálo za to a vzpamatovala jsem se z toho až včera.
Všichni tu okolo sledují fotbal - Sporting s kdovíkým a jí u toho různý dobrý věci, takže musím jít už domů, uvařit si nějakou super zdravou večeři. Asi zkusím vymyslet něco z fazolí, kterých jsem si koupila asi kilo v nadšení, že je to hrášek. Ach jo. Asi se budu muset naučit říct portugalsky: Je tohleto hrášek?!

Dneska

Dneska jsem si vytvořila hodně sofistikovaný plán, co budu dělat, když je tu fakt problém vymyslet, co s večerem...ránem, dopolednem, odpolednem...a Erasmáci jsou úplně marní (například jsme měli mít společnou večeři, ale zrušili ji, protože se přihlásilo málo lidí - what a fuck?!).
Na radu spolubydlící (myslím, že to jméno je Arnoura ale nejsem si jistá) jsem zašla do nového hotelu, který je na stejné ulici, kde bydlíme, asi pět minut daleko. Zaplatila jsem 25 euro a můžu chodit každý den, kolikrát chci a na jak chci dlouho, do posilovny, bazénu, sauny, na aquaerobik a spoustu dalších věcí. Navíc mě zítra vyšetří, aby mi mohli doporučit co nejlepší cvičební plán a aby za mě nemuseli nést zodpovědnost, kdyby ten cvičební nápor moje ubohé tělo, zvyklé spíš na vysedávání nad pivem nebo knížkou, nevydrželo. Taky budu mít svého trenéra. No a nejlepší je, že to tam vypadá fakt čistě a udržovaně, a tak se mi třeba nestane, že bych tam potkala švába jako ve sprchách na squashi (jako snažili se - během té doby, co jsme tam chodili, vyměnili plesnivé závěsy ve sprchách, přidali i sprchové hlavice, takže voda už netekla jen proudem, ale švábi tam byli vždycky... a ne žádný ořezávátka, pěkně pěticentimetroví macci). Takže jsem fakt nadšená.

Dál jsem vymyslela, že se fakt zkusím naučit španělsky a taky, že zkusím aspoň přinejmenším shromáždit materiály na bakalářku. Už mám tipy na knížky a články a na pána, který se zabývá otázkou nezávislosti Azorů (ech...to by mělo být téma té bakalářky...) od vyučující Historie Azorů a navíc jsem zjistila, že univerzitní knihovna je to nejlepší co mě mohlo potkat. Ne že by tu bylo kdovíjak moc knížek, ale je tam teplo (což se nedá říct o většině ostatních budov včetně našeho bytu) a je krásná a příjemná. Celá budova je ze dřeva a sopečného kamene, jsou tu malé kabinety pro studenty, se stolem a křesílky a pohovky a internet a...no prostě to vypadá jako ideální místo pro studium. Koukněte tady.

No a další místo, které tu mám ráda, je trh. Bydlíme přímo na Rua do Mercado a trh je cca minutu od našeho bytu. Zjistila jsem, že nejlepší je chodit sem v pátek, protože je tu úplně nejvíc zemědělců a mají super čerstvé všechno na co si vzpomenu. Prodává se tu i spousta věcí, které neznám, a tak je vždycky chudáky otravuju a chci recepty a tak. Ale jsou všichni hodní, pomáhají s věcma do tašek, vybírají to nejlepší, mluví pomalu a zaokrouhlujou dolů. Taky je super, že mají všude napsané, jestli to, co prodávají je regional - z Azor nebo nacional - z Portugalska. Zatím jsem nepotkala jedinou věc, co by byla odněkud jinud, což je skvělý, když si člověk vzpomene na čínský česnek a podobné lahůdky na Zelňáku. Samozřejmě tu mají milión ananasů a ananasový likér atp., protože ananasy se tu ve velkém pěstují. Upřímně nechápu proč, protože je tu na ně zjevně moc velká zima a jsou strašně kyselé a drahé. No ale místní si je asi ze zvyku kupují nebo s nima možná dělají něco, co já neumím. Taky je tu krámek se sýrem (na každém ostrově dělají vlastní sýr a jmenuje se pak podle toho ostrova- zatím nám nejvíc chutnal Sao Miguel, protože je úplně jako vyzrálá gouda) a skvělé řeznictví, kde mají úplně čerstvé, levné a dokonalé maso, které má samo o sobě chuť (!). Dneska jsem tam viděla i králíka, tak z něho zkusím možná něco uvařit.
Takže když to vezmu kolem a kolem, bydlíme na dost strategickém místě: ).

Jak jsme si půjčili auto II.

V neděli jsme vyrazili na opačnou stranu než v sobotu a projeli celou západní stranu ostrova směrem od Ponta Delgady. Měli jsme několik tipů - třeba na městečko Relva ležící úplný kousek odsud, u letiště. Měly tu být "tradiční domky", ale buď jsme nepochopili, že to, co vidíme, je tradiční domek, nebo jsme je nenašli. Ale snaha byla. Směrem po pobřeží pak bylo několik krásných vyhlídek, starých mlýnů (tohle třeba nechápu - mají je vyznačené v mapě, průvodce o nich píše, ale místo aby se o ně starali, aby sem mohli jezdit turisti, není k nim ani cesta a jsou bez lopatek, rozpadlé...) a úplně největší bomba: maličká zátoka, kde pod kameny vyvěrá horký pramen (něco přes 60 stupňů) a horká voda se mísí se studenou mořskou. Moře bylo ale hodně rozbouřené, takže to nebyla žádná pohodička a válení se, ale občas docela boj - museli jsme se držet lana, aby nás vlny nenatlačily na skálu...ale pocit, kdy na vám na nohy jde úplně vřelá voda a na záda zároveň studená vlna, byl fakt super: ).
Ke štěstí nám už chyběl jen oběd, takže jsme se zastavili v Mosteiros a dali si queijo branco s pimentou (lahodný čerstvý sýr s pálivou omáčkou), já si dala nějakou rybu která nevím, jak se jmenovala a Igor si objednal místní specialitu: polvo assado - chobotnici. Vždycky když jsem jedla chobotnici, nebylo to vůbec dobrý a hlavně to nevyadalo jako chobotnice, ale jako kousky čehosi gumovýho. Ale Igor dostal talíř s několika batátama a přes to bylo přehozených několik obrovských kusů černých chapadel v celku. Přísavky byly velké jak můj nehet! No vypadalo to dost šíleně, ale byla to ta nejlepší chobotnice, kterou jsem kdy jedla.
Po obědě jsme pokračovali dál po pobřeží a stejně jako na opačné straně jsme zjistili, že tu nic není: ). Hledali jsme bývalou továrnu na zpracování velryb, ale dopadla stejně jako mlýny. Nebo si z nás možná místní dělali prdel:). Takže nejlepším zážitkem z celého pobřeží byly asi cesty z útesů dolů k moři, které mají sklon asi 35 stupňů a chvilkama jsme, zvlášť když začalo poprchat, měli strach, jestli se vůbec dostaneme zpátky nahoru.
Taky jsme viděli Caldeira Velha - horký vodopád s přírodním bazénem, kde se dá taky koupat a pak další místo, kde se koupat nedá, i když je to vyznačené v mapě.
Cestou na jižní pobřeží jsme pak vystoupali až do hor, kde bylo pět stupňů a sníh a bylo vidět krásně na celý ostrov a na vodopády schované v horách. Ale jen chvilku, protože pak přišly mraky a mlha a začalo lít, a tak nám moc nevyšly fotky. I když ony by asi nevyšly ani kdyby bylo hezky... Každopádně tady ty aprílové změny počasí jsou tu na denním pořádku.
V pondělí jsme jeli nakoupit zásoby na ten měsíc, kdy tu budu sama...no kdyby někdo viděl obsah našeho vozíku asi by mi doporučil přihlást se k anonymním alkoholikům. Ale koupili jsme i mlíko! A hlavně jsme koupili steaky ze žraloka a bůček a ještě nějaké malé rybičky a jeli přes jezera Sete cidades až na západní pobřeží, kde jsme našli odpočívadlo s grily a začali kuchtit oběd. Prvním oříškem bylo zapálit vůbec oheň, protože foukalo jako prase a dřevo, které jsme nasbírali cestou, vůbec nehořelo. Tak jsme museli vylézt na strom a natrhat něco, čemu by se dalo s dobrou vůlí říkat chrastí a taky nasbírat suché listí z nějakých obrovských kytek okolo a hodně foukat, abychom měli aspoň trochu žhavého uhlí. Nakonec to všechno ale dobře dopadlo a najedli jsme se až na trochu popela a rzi fakt skvěle.
Mmmm, závěrem...půjčit si auto na tři dny by bylo fakt zbytečný, protože je to tu fakt maličký:). Ale je tu krásně.

Jak jsme si půjčili auto I.

Včera jsme vyjímečně vstali jen o hodinu později než byl nařízený budík a běželi hrát squash. Igor mě konečně naučil držet raketu tak, jak se má, a tak jsem ho porazila ve dvou setech (OK, přiznávám, dostala jsem náskok 10:0, ale i tak je to dobrý!) a v jednom jsem prohrála - za trest jsem musela vařit oběd a Igor šel do půjčovny pro auto. Nakonec to usmlouval na fakt hodně příjemnou cenu a po obědě jsme vyrazili objevovat severovýchodní pobřeží ostrova. Cílem bylo město Nordeste, podle průvodce nejzapadlejší místo na ostrově. Jak jsme zjistili, autor se nespletl, protože tam není vůbec, ale vůbec nic : ). Pobřeží je ale plné krásných vyhlídek - miradouros, odpočívadel se stolky a krby na grilování, malých vesniček, kde chodí ženy v černém a chlapi nesundávají holínky asi ani v posteli, a kde je středem dění jediná cervejaria, která slouží zároveň jako obchod, a krav, kvůli kterým se na jediné místní cestě tvoří zácpy... V jedné takové zácpě dostal Igor strašnou chuť na čerstvé mléko a marně jsem se mu snažila vysvětlit, že krávy se dojí většinou jen ráno a večer, a že večer pořád ještě není... dalo nám to docela práci, ale nakonec jsme díky téměř detektivnímu sledování pána, který jel na koni (na holku!) s dvěma velkými káděmi na mléko, přijeli až k posto do leite - výkupně, kam všichni místní zemědělci přijíždí každý den prodat svoje mléko. Jeden z nich nám tu to svoje dal úplně zadarmo a bylo ještě úplně teplé a úplně dokonalé!
Taky se mi tu splnil sen (už druhý - prvním bylo vidět prales a to se tu splnilo celkem lehce) - byli jsme ve výrobně čaje a na čajové plantáži! V Porto Formoso je totiž jedna ze dvou posledních čajových továren, kde se vyrábí tři druhy černého čaje, a kde vám ukážou proces pěstování a výroby čaje od začátku do konce a ještě vám ho dají ochutnat a to všechno zadarmo...Tak z toho jsou trošku víc fairtradeové fotky než je ta z Burger Kinga : ) .
Asi nejkrásnější z celé cesty byl přírodní park - údolí s vodopády a tůněmi a vodními mlýny, kam si ještě určitě zajedeme ugrilovat nějaké ryby nebo zaplavat v tůňce - včera totiž bylo hezky jen když jsme seděli v autě a jakmile jsme vylezli, začalo pršet. Taky proto jsme oželeli plánované spaní pod širákem a jeli za tmy dál, až na jih do Povoação, kde jsme u fotbalu snědli strašnou spoustu nezdravého jídla. A protože nám bylo těžko a unaveno, rozhodli jsme se pro nejlepší odpočiněk - horkou smradlavo - sirnou lázeň ve Furnasi, kde jsme byli skoro sami a už za úplné tmy. Sice nám klasicky všechno mezitím zmoklo, ale stejně jsem vychladla až doma v naší superchladné ložnici. Pokračování příště : ).

PS: Jo a jinak jsem se v pátek uklidnila, že nejsem až tak úplně blbá, že místním nerozumím, protože jsem se bavila s lektorkou, co nás má na portugalštinu, a ta mi řekla, že její manžel tu začal rozumět až po půl roce a to je z Porta. Tak se hned cítím líp a přikyvuju tomu jejich žbrblání s úsměvem : ).

Carnaval

Od soboty do včerejška byl tady v Ponta Delgadě karneval. Všichni to brali docela vážně, takže v různobarevnch parukách a maskách chodili celé tři dny a děti se pro jistotu asi ani nepřevlíkaly. Já jsem si to samozřejmě naivně představovala jakože to bude vypadat jako v Riu, všichni na ulici a velký průvod a hudba a tak, ale nakonec to byla celkem nuda, protože všichni chodili na nějaké plesy, o kterých jsme se buď nedozvěděli a kdybychom se dozvěděli, stejně bychom neměli na vstupné. Navíc dostat z místních nějaké info o tom, co se vlastně bude dít, byl nadlidský výkon, což platí i o všem ostatním, co se snažíme zjistit (mysleli jsme si, že si z nás všichni dělají srandu, když říkali, že Azořanům nejde rozumět, ale byla to pravda, děsně huhlají, mají francouzský přízvuk, a melou rychle, takže to je fakt beznadějný).
Nakonec jsme ale to nejzábavnější málem prošvihli jako ignoranti nejvyššího kalibru v Burger Kingu na obědě. OK, nic mě neomlouvá, snad jen to, že se mi nechtělo vařit, dostali jsme lístky na slevu do schránky a navíc je z toho krásné foto pro mé fairtradeové kamarády : ). No ale každopádně zrovna když jsem se zakusovala do toho nejšťavnatějšího a nejlepšího burgeru, který jsem kdy jedla a prosila nebe, abych měla ještě větší pusu, uslyšeli jsme troubení - po hlavní třídě jelo asi deset různých vozů (taková ta plechová auta, co mají u nás zahradníci, menší kamiony), na korbě bylo naskládaných milion lidí v helmách a všichni troubili a řvali. Tak jsme zhltli zbytek oběda (můj žaludek se s tím pral až do večera) a běželi fotit. Ukázalo se, že tahle zábava, kterou tu provozují, je poměrně nebezpečná, protože to celé spočívá v tom, že všichni bojují proti všem a hází po sobě sáčky a balónky napuštěné vodou. No a nejvíc proti sobě bojují lidi na těch vozech, pěkně na férovku, mlátí se do těch helem a řvou různé bojové pokřiky a hází po sobě ty sáčky.
Když už to celé trvalo skoro hodinu, říkali jsme si, kde proboha berou všechny ty sáčky, ale pak, když jsme viděli všechny místní, jak tu pobíhají s kyblíkama a v pláštěnkách, popřípadě z aut vytahují další a další lavóry plné sáčků, pochopili jsme, proč jsou tu všude prázdniny a nepracuje se. Holt, příprava na vrchol karnevalu - bitku, která se jmenuje batalha das limas - nějaký čas zabere. Dostat se domů v suchu byl docela adrenalin a přežít to do večera vlastně taky, protože to tu lidi tak bere, že jezdí v autech a hází pytlíky s vodou po lidech na ulici.
Večer jsme marně přemýšleli, co máme dělat, a tak jsem začala vařit kari a Igor šel běhat. Vaření byla docela zábava, protože teď máme ledničku plnou pivek (ještěže jsou tu dvě ledničky, protože nevím, kam by si ta ubohá Kyrgystánka dala svoje jídlo: ), které jsme s vypětím všech sil dotáhli ze supermarketu. No ale nekupte to, když jedno vychází na dvacet centů! A navíc jsme při jedné z pauz po cestě (já jsem byla v pohodě, ale Igor pořád počítal, kolik váží jeho batoh a taky kolik váží on a o kolik starší než já je : ) objevili naprosto dokonalou pekárnu, kde mají otevřeno i přes noc a všechny věci tu vypadají tak úžasně, že opravdu nevím, jak to dopadne s naším hubnoucím plánem.
Večeřeli jsme společně se spolubydlící (já fakt nevím, jak se jmenuje, protože většinou když se mi někdo představuje, buď jméno nevnímám nebo ho hned zapomenu) a u piva si povídali až do půlnoci o všech možných zemích a městech, kde studovala nebo byla, a bylo to docela dobrý. Podle mě ale musí být stará jak metuzalém, protože nechápu, jak to všechno stihla : ).

PS: V pondělí byli na obědě v tasce, která by tu měla být nejlevnější a já jsem si dala morénu (fakt děsivá ryba, ale moc dobrá na talíři) a Igor sardinky. K tomu jsme měli místní specialtu - vinho do cheirro, asi nejhnusnější víno, co jsem kdy pila, který voní jako rybízový juice. Fuj. No ale aspoň to bylo levný.

Tady další fotky

Kde jsme?

Dvě hodiny letu od Lisabonu leží v Atlantiku souostroví Azorské ostrovy. Bujná vegetace s exotickými květinami, tropické ovoce, různorodá krajina, fascinující podvodní svět, pohostinní lidé, jakož i tradice vyznávající souostroví s jejich vulkanickou činností. Teplota na ostrovech je celoročně suptropická, neboť tato oblast je ovlivňována Golfským proudem.


Pro nás, docela neznámé ostrovy se rozprostírají po obou stranách Středoatlantského hřbetu a vznikly v důsledku vulkanické činnosti (před 20-ti milióny let), která zde vytvořila fascinující scenerie s propadlými krátery, připomínající měsíční krajinu. Jsou proslulé svou úžasnou krajinou a bohatou flórou a staly se v současné době oblíbeným cílem výletníků, kteří milují procházky, plachtění a chtějí se odpoutat od každodenních starostí. Ostrovy můžeme rozdělit na tři hlavní skupiny. Na východě leží Santa Maria spolu s největším a nejvýznamnějším ostrovem Sao Miguel, na němž se také nachází správní středisko Azor, Ponta Delgada. 


Druhou skupinu (centrální) tvoří pět ostrovů - Faial , Terceira, Sao Jorge, Graciosa a Pico, kterému vévodí sopka a také nejvyšší hora Portugalska vysoká 2 350 metrů. Třetí skupinu se rozprostírají odlehlé Flores a Corvo. 

další info tip zde: Azorské ostrovy: nedotčené místo uprostřed Atlantiku 

Jak jsme se koupali a potkali krajana

Včera jsme se rozhodli pokračovat v intenzivním tréninku na Pico (sopka, která má 2300 metrů a je uprostřed stejnojmenného ostrova a my ji v květnu chceme vylézt) a v sedm hodin ráno (tfuj!) se vydali autobusem do Furnase. Řidič jel dost prapodivně přes celý ostrov, ale aspoň jsme měli vyhlídkovou jízdu a za hodinku a něco jsme už sjížděli z kopce nad jezerem Lagoa das Furnas do údolí, které bylo celé zahalené do pekelných sirných par, protože Furnas je místo, kde vyvěrají horké prameny, bublají gejzíry a hlavně jsou tu caldeiras - díry v zemi, kde vře voda a stoupají páry a kde se dělá místní specialita - COZIDO. Funguje to tak, že do hrnce dáte drůběží maso, brambory, mrkev, zelí, vepřové a koření, přikryjete pokličkou, zabalíte do pytle, zavážete a ve Furnasi u jezera předáte správci caldeiras. Ten spustí hrnec do díry, zahrne ji hlínou, strčí do ní lístek s číslem a stejné dá i vám, abyste si za šest hodin, až si pro hrnec přijdete, poznali svou díru. Nic se za to neplatí, protože správce je placený státem a hlavně je tu spoustu piknikových stolků, kde si svoje cozido se super sirnou příchutí můžete sníst.
My jsme přijeli úplně vymrzlí, nic na zahřátí jsme si koupit nemohli, protože jsme měli poslední euro a půl, a za to jsme koupili baterky do foťáku, kterému se tu asi nelíbí, protože stávkuje a žere baterky neuvěřitelnou rychlostí - no a s těmi novými se ani nezapnul. Vybrali jsme trasu vedoucí po břehu jezera a ušli ji strašně rychle, protože za námi šly dvě paničky ve fitness oblečcích, se kterými jsme celou dobu soutěžili. Vyškrábali jsme se i na miradouro - vyhlídku, ze které bylo vidět krásně do krajiny se sytě zelenou trávou a flekatými krávami, které jsou tu úplně všude, dokonce i mezi paneláky.
Zpátky ve Furnasi jsme vybojovali nad bankomatem peníze a začali hledat něco k jídlu. Cozido bylo ale všude strašně drahé, tak jsme se rozhodli, že si sem příště přijedeme udělat svoje vlastní a že si dáme kuře v King burgeru - byl to malý tmavý bar, kam si šel Igor původně jen odskočit, ale nakonec jsme tu dostali nejdokonalejší kuře, které jsme kdy jedli. Každý jsme snědli půlku kuřete s úžasnou kůžičkou, kupu hranolek, kupu rýže, salát, k tomu dvě piva a kafe a to všechno za 6 euro!!!!
Když jsme se vykutáleli ven, totálně přejezení, takže veškerá přesevzetí vzala za své, vyjekla jsem: "Hele, to musí být ČECH!" - po ulici šel totiž borec s ponožkama v sandálech, funkční mikině a Rejoice kalhotech. Začali jsme portugalsky, ale pán odpověděl anglicky, že je from Czechoslovakia a že portugalsky neumí. Tak jsme se seznámili s Jírou z Pardubic. Jíra je tu na útěku před civilizací, spí ve stanu u Furnase, živí se vločkama, které si dovezl z ČR a pomerančema z opuštěné zahrady. Má jen mapu z letiště, takže asi ani pořádně neví, kde je. Ale říkal, že mu to nevadí, protože všechny zážitky se stejně smíchají dohromady. Tak to by mi přišlo asi docela zbytečný platit za letenku 12 000, když s takovým přístupem se můžu schovat před civilizací i na Šumavě.
S Jírou jsme se vydali hledat lázně, které tu mají údajně být zadarmo. Místním se o tom zjevně moc mluvit nechtělo, Jíru mluvícího anglicky rovnou poslali do hotelu, kde se platí vstup 4 eura. My jsme pochodili líp a po půl hodině bloudění jsme našli místo u řeky, kde byly dva bazény a malá jeskyně pod skálou, plné horké vody. Váleli jsme se tu asi dvě hodiny, samozřejmě zadarmo, a pak se s blaženým připitomělým výrazem dohrabali do autobusu domů. Už tradičně jel řidič dost zvláštní cestou a z toho jsme vydedukovali, že jezdí prostě na zakázku, podle toho, jak mu kdo řekne. Tentokrát jsme jeli úplně na západ a pak si řidič uvědomil, že jede špatně, otočil to a jel zase zpátky. I s jeho vykecáváním na jedné zastávce jsme tak strávili v buse asi dvě hodiny. A to má tenhle ostrov 60x18 km!

Doma nás čekalo další překvápko. V koupelně cizí ručník, v kuchyni uvařená večeře a tašky s nákupem a v jednom z pokojů bordel jak v tanku. Ukázalo se, že během doby, kdy jsme byli pryč, proběhla akce kulový blesk a odnaproti se k nám přistěhovala slečna z Kyrgystánu, která pracuje na univerzitě. Ještě kurióznější je, že 5 let studovala ekonomii v Praze, a tak umí trochu česky. Igor zesmutněl, že nemůže mluvit sprostě a že ji nemůžeme pomlouvat, ale já jsem mu vysvětlila, že je to přece úplně jedno, takže pak celý večer používal pro všechny činnosti jen jedno sloveso se slovním základem ...jeb... Inu, svět je malý.

PS: Předevčírem jsme prali a včera jsme už zase neměli teplou vodu. Měla by nám vystačit na měsíc, ale asi jsou to kecy. Prádlo tu bude schnout asi týden, protože je tu děsně vlhko (asi 85% v průměru), a tak máme všechny věci buď vlhký nebo mokrý nebo špinavý. Ach jo.

Jak jsme byli na výletě

Dneska jsme vyrazili na výlet. Docela vyspaní, protože včera jsme vynechali karnevalovou party, na kterou jsme byli pozvaní, a protože nemáme peníze, koupili jsme si jen láhev nejlevnějšího vína na zapití žalu, housky a klobásu (je to smutný, ale byli jsme z ní tak hotoví, že sem v dohledné době vystavíme i foto...) a šli spát. Příští týden je tu karneval a všichni tím úplně žijí, všechny obchody prodávají masky, ve škole máme tři dny prázdin a hlavně jsou pořád někde nějaké karnevalové party. Já jsem si vymyslela skvělou masku berušky, protože mám červenou sukni a triko a jen by mi stačilo udělat si tečky z papíru, ale Igor mi to zkazil a vysvětlil mi, že to nikdo nepochopí, protože tu nemají takové berušky jako jsou u nás.

Každopádně jsme ale dneska vstali brzo ( já v deset) a vymysleli, že pojedeme na výlet. Ten poslední, na kterém jsme byli minulý týden, nedopadl moc slavně, protože jsme si naivně mysleli, že: jsou tu cesty (nejsou) a dá se chodit, kde se chce (nedá, protože mezi pozemky jsou kamenné zdi vysoké jako prase a navíc nahoře posypané střepy, takže se nedají ani přelézt...navíc jsme vůbec nepochopili, proč tu ty zdi jsou, protože za nimi nejsou ani domy, ani zvířata, ale prostě jen tráva). No a nejslavnější na tom našem výletu byla restaurace, kam jsme zašli na oběd. Doporučil nám ji pán, kterého Igor potkal, jak se válí na schodech před kostelem (zní to jakoby byl socka, ale nebyl, protože jako každý správný Portugalec měl tričko Lacoste) a ten, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, zavolal svého kamaráda/syna a ten nás, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, rovnou do oné restaurace odvezl. Zavedl nás až ke stolu a my si dali grundle a febras (Igor si myslel, že je to jen jeden kus masa, ale nakonec našel pod hranolkama a rýží dohromady TŘI!) a víno a předkrm a Igor i zákusek. Pak přišla slečna s účtem a Igor zjistil, že když se předtím díval do peněženky, kolik máme peněz, díval se blbě a spletl si 20 eurovku s 5  eurovkou (mají stejnou barvu).Vysypali jsme kapsy, prohledali co se dalo, ale pořád nám chybělo 40 centů. Nakonec se Igor zvedl a odešel těch 40 centů sehnat!A opravdu, za  3 minuty byl zpátky i s centy! Zachránil nás pán odvedle a nemuseli jsme utíkat...

Dneska jsme si ale sbalili poslední tři housky a plechovku sardinek, doběhli autobus a jeli asi 20 km za Ponta Delgadu, kde začíná značená stezka pro turisty směrem k Lagoa de fogo. Pro nás tu začal i hubnoucí program, protože jsme museli vystoupat 900 výškových metrů, abychom se dostali k jezeru mezi horami, což byla dost makačka vzhledem k vedru, které tu teď je. Cesta vedla pralesem (!), z čehož jsem byla úplně u vytržení a díky čemuž jsem to asi i ušla ( no dobře, bylo to jen 6 km, ale to vedro!) a kolem kanálu, kterým se dřív sváděla voda do vesnic v nížině. Nahoře u jezera, které bylo opravdu úžasné, nádherné a dechberoucí, ale bohužel sem nemůžeme dát fotky, protože Igor zapomněl vrátit do foťáku kartu a já jsem zapomněla doma drát, a tak je nemůžeme ani stáhnout, tak se koukněte tady. Potkali jsme tu místní skauty (!), snědli sardinky a pak se vyškrábali na jednu z těch hor v okolí, kde vedla cesta buď do kopce nebo dolů, a tak jsme zase šli do kopce a díky Bohu za to, poněvadž když jsme se vyhrabali na vrchol, otevřel se před námi výhled na úplně celý ostrov, který byl taky krásný, a který taky neuvidíte : ). Cestou se pak nad námi slitoval řidič Škody Octavie 1.4 a odvezl nás až tam, kde jsme chtěli nastoupit na autobus zpět. Ten ale nějak nejel, a tak nám nezbylo než zase stopovat a zastavila nám růžová slečna s rovnátky a skvělou angličtinou a zavezla nás skoro až před dům.

A tak jsme si uvařili a teď sedíme v kavárně a oslavujeme, protože PŘIŠLY PRACHY!JUCH!zatím teda jen mně...takže slavíme na půl :)

Univerzita jako gympl

Už jsem psala, že menza na univerzitě je jak ze základky. Po týdnu ve škole, ale musím říct, že vlastně celkem všechno tu trošku připomíná staré dobré časy gymplu. Na předmětu Língua portuguesa II se probírá větný rozbor (podmět, přísudek, vedlejší věty a tak) a vrcholem je napsat referát na jakékoli téma a přednést ho před celou třídou. Což pro nás, když nic neumíme, může být těžké, ale pro místní?! Taky jsme dělali různé typy textů (třeba argumentační, vyprávění atd.) a profesorka vyvolávala lidi, kteří ty texty museli číst nahlas, i když je měl každý před sebou! Na História dos Açores jsme zase neskutečně dlouhou dobu probírali něco, co by magistra Špánková u nás na fildě prolítla tak za 10 minut maximálně s úplně stejným výsledkem. Profesorka navíc tak mele, že jí nerozumíme ani ň, a tak jsme docela rádi, že nám dala učebnici v angličtině i portugalštině. Hodiny tu mají 2 celé hodiny po 60 minutách a vyučující kupodivu nechodí pozdě. Takže spíš chodíme pozdě my, protože máme buď napsaný špatně rozvrh a nebo nemůžeme najít učebny, protože jsou úplně nesmyslně značené. Ale všichni jsou tu moc hodní a všude nás dovedou a poradí... Docela zajímavé je, že je tu mezi studenty spousta starších lidí, v rozmezí tak od 30 do 70 let. Všichni se tváří (staří i mladí) strašně důležitě a hrozně tu školu žerou, což je oproti nám teda dost velkej rozdíl. Asi je to tím, že za ni platí 600 euro za semestr. Tak to bych se asi taky snažila : ). Akorát se nám zdá, že toho máme trochu moc, protože máme 5 předmětů a kurz portugalštiny pro erasmáky a to všechno dvakrát týdně a v úplně debilních časech.

Zatím ještě nedošly peníze z Erasmu, takže šetříme, kde se dá. Moc se nám to ale nedaří, protože jsme museli našemu super domácímu zaplatit 25 euro za plyn. Tak jsme se těšili, že budeme vařit, koupili jsme hrnec a pánev, já jsem na trhu nakoupila zeleninu a chystala se uvařit večeři, ale whoops plyn nikde. Domácí to nebral, správcová taky ne, tak jsem se vydala zpovídat sousedy, ale taky mi nic neřekli. Po půl hodině mi to pan domácí - senhor Alberto - vzal a řekl mi, že těch 25 euro bylo na teplou vodu v koupelně, a že na vaření mu musíme dát dalších 14. No je to holt tvrdej obchodník. Tak se snažíme hledat něco jiného, ale popravdě myslím, že nic jen o málo horšího a levnějšího tady nenajdeme. A koleje mají několik mínus: stojí 125 euro na jednoho (tak by to vyšlo nastejno), jsou děsně daleko (20 minut pěšky od univerzity), není tam internet a nemohli bychom bydlet spolu, protože holky a kluci mají oddělené pokoje. No a to jsme je ani neviděli : ).

Na kole ne, pěšky ne, tak jak?

Na tuhle otázku existuje ve městě, kde jsme (Ponta Delgada pro ty, kdo neví) jediná odpověď - autem. Snad všichni tu jezdí autem snad úplně všude, i kdyby měli jít pěšky jen 300 metrů daleko. Ulice jsou tu fakt hodně úzké, ale ještě užší jsou chodníky, které někdy ani nejsou. Cesta kamkoli se tak mění v boj se všudypřítomnými auty (a to byste si asi mysleli, ze budou mít malá a skladná auta, ale zjevně je víc zajímá to, že mají hezčí/větší/dražší vůz, než to, že jim zrcátka dřou o stěny domů), protože ta jsou většinou zaparkovaná na téměř neviditelném chodníku, a tak musíme chodit po silnici, kde jsou taky auta, protože špička je tady trvalý stav. Igorovy původní plány, jak naložit s tím, co mu díky dokonalosti Plzně a kuchyně na Bláhovce, vyrostlo zepředu na těle, se tak bortí, protože jezdit na kole by tu byla asi hotová sebevražda. Navíc se tu nedá kolo koupit za nějakou normální cenu (a navíc nám Diana, která se tu o nás Erasmáky stará, řekla, že jedné Litevce, která si tu koupila kolo, vydrželo jen 24 hodin, a pak jí ho někdo ukradl), a tak jsme si aspoň koupili permanentky na squash. Ukecali jsme cenu na 5 euro a něco za hodinu, když budeme chodit třikrát týdně hrát, což je teda moje smrt, ale taky mi leccos leckde vyrostlo, tak musím být ráda.

Jinak je Ponta Delgada celkem malá, přejít ji z jedné strany na druhou by trvalo maximálně hodinu. Okrajové čtvrtě vypadají už docela brutálně a prý není radno tam chodit v noci, ale to jsou podle mě kecy, protože tam přece jen pořád bydlí místní a ne žádní přistěhovalci. Oproti Lisabonu je to tu docela ospalé, je tu dost restaurací jen pro turisty, takže pro nás no way, a pak pár barů, z nichž jsme si nejvíc oblíbili CV bar asi tři minuty od našeho bytu. Pivko tu pro studenty stojí 50 centů a půllitrový kyblík caldo verde (polívka ze zeleniny, nejlepší vyprošťovák) euro a půl. Taky jsme, když jsem se hezky usmívala na obsluhu, dostali zadarmo tremoços (dobroučké fazolky (vlčí bob tuším) naložené ve slaném nálevu, v puse je musíte sloupnout a slupku vyplivnout, ale dá se to asi jíst i celé), které Portugalci zobou k pivku místo chipsů nebo arašídů. Když šel k baru Igor, už jsme je museli zaplatit, ale stejně je ten bar super, až na nedostatek zásuvek: )

Lisboa Lisboa!

 
 

 

V Coimbře jsme museli vysadit Peťu. Je to sice levičák jak řemen, ale oblečení měl s sebou víc než já a navíc ho nenapadlo nic lepšího, než si to všechno zabalit do krosny a miliónu igelitek a pak si do ruky ještě vzít spacák a stan a kabelku na foťák a kabelku na jánevímco. Tak mi ho bylo úplně líto, zvlášť když ani nevěděl, kde bude spát. My jsme pokračovali do Lisabonu a cestou jsme se ztratili v takových vesničkách, že najít je znova by ani nešlo. V Lisabonu na nás čekala Terezka a sprcha (sprcha!) a večer v Alfamě. Igor dostál svému slovu a ožral se jak prase (ale byl v tom skoro nevinně, protože zapracovala únava z té dlouhé cesty), takže jsem druhý den ráno měla skoro strach, že nestihneme v poledne letadlo. Stihli, nasedli, vzlétli a po dvou hodinách jsme byli tady. Na letišti se mi splnil sen - čekal na nás někdo s cedulkou! Byl to pán z univerzity, který nás dovezl do pousady de juventude - temného a prázdného hostelu.

První den to byla fakt totální deprese. Pršelo, sháněli jsme ubytování, ale většinou jsem místním v telefonu vůbec nerozuměla, a tak mi to po pár prosím? prosím? rovnou položili. Taky nás docela překvapilo, že si tu v klidu nastěhují cizí lidi přímo do bytu, s tím, že můžou vařit v kuchyni a v koupelně a na záchodě se střídat s členy rodiny. To, že jsme dva tomu taky moc nepomohlo, protože většina lidí tu chce ubytovat jen holky a pokoje jsou hodně malé. A nebo to v nich smrdí, nebo jsou nevybavené nebo u nich není kuchyň a nebo se do nich jde přes pokoje dalších deseti jiných lidí. Tak jsme byli docela rádi, že jsme narazili v realitce na pána, jehož kamarád vlastní asi celý dům a pronajímá spoustu bytů. Pán je sice tvrdý obchodník a chce po nás 250 euro, ale ten byt, který nám pronajal je úplně vyjímečný, protože je čistý, velký, se samostatným vchodem, velkou kuchyní, pračkou, takovou rádobyterasou a koupelnou. Postupem času a na základě vyjednávání nám taky přibyla teplá voda, plyn a povlečení a jediné, co nám ještě chybí, je nádobí, a tak jíme z plastových talířků z piknikové sady. Spočítali jsme si, že až nám přijde na Erasmus grant z ČR (vzýváme všechna možná božstva a asi brzo dojde i na lidské oběti, protože pořád nemáme na účtech ani korunu, zásoby se tenčí a ani kontokorent není všemocný), musíme šetřit a každý den utratit jen 5 euro, což není moc velká sranda. Aspoň že kafe tu stojí maximálně euro, ve škole 45 centů, a pivko 50. V menze se dá jíst za 2, 40, ale je to návrat na gympl a někdy možná i na základku. No ale nic jiného nám nezbude.

Ze sněhu do teplíčka

Nevím, jak se na Serru da Estrela dostávají Portugalci, kteří nemají na zimní gumy ani reklamu, ale my jsme byli za zimní obutí každopádně docela rádi. I když bylo totiž všude jinde na sluníčku tak na tričko s krátkým rukávem, na nejvyšší hoře Portugalska (1993m) byla taková kupa sněhu, že z dopravních značek nebylo vidět skoro nic. Nahoře jsme taky pochopili, proč se všude v okolí 30 km prodávají totálně předražené boby a lopaty a jaký šok asi musí zažít chudáci Portugalci když přijedou do Alp. Vrchol místního lyžování totiž představuje asi 5 sjezdovek, z nichž nejdelší má něco přes kilometr. Tipla bych si, že černou sjezdovku tu můžete sjet i na té lopatě, ale ještě že tak, protože místní, podle toho, co jsme viděli, nedokážou ani vystoupit z lanovky, aniž by spadli. Ale abychom Portugalcům nekřivdili - opravdu se snaží, mají i sněžná děla a všechny svahy byly pěkně upravené.
My jsme si udělali vrcholové foto (mám na něm sluneční brýle skoro přes celý obličej, ale to jen proto, že mě postihla sněžná slepota a musela jsem si půjčit nějaké tak velké, aby se mi pod ně vlezly dioptrické brýle : ) a pokračovali dál do Coimbry. Cestou jsme se zastavili v jedné vesnici, kde se před dlouhou dobou zastavil i čas, a dali si za 5 euro feijoadu. To je typické portugalsko - brazilské jídlo, které není nikdy a nikde stejné, protože se do něj dávají zbytky z celého týdne. No nejvíc asi chutnalo Peťovi, který je sice vegetarián, ale nikdy když jsme mu (ze srandy!) nabídli masíčko, neodmítl. Sice se mu to zdálo drahé, ale když mu Igor spočítal, že právě zaplatil za feijoadu, víno, vodu, kafe, chleba a olivy 140 korun, pochopil, že vybrat si u zápisu na fildě portugalštinu místo novořečtiny byla docela dobrá volba.

Jak jsme jeli

Původně jsme měli jet v pátek, já se se všema rozloučím, Igor udělá zkoušku, vyjedeme ve tři, v noci Neměcko, pak Francie a ve Španělsku jsme dopoledne v sobotu. Uděláme si výlet (Igor: v neděli se ožerem jak prase v Bairru Alto) a v pondělí nasedneme v Lisabonu na letadlo do Ponta Delgady. Nakonec jsem se loučila na víckrát - Igor se rozhodl, že v životě je přece jen potřeba trochu adrenalinu, a tak se na ústavní právo vykašlal, neudělal ho, zjistil, že si to může střihnout vlastně ještě jednou a že lístky jdou za úplný pakatel (100 euro! to je 100 pastelů de nata (nejlepší sladká věc na světě) (kdybych si dala každý den jeden vyjde to na tři měsíce blaha!) nebo 200 malých pivek v kavárně, ve které to teď píšu nebo aspoň 50 ananasů, které se tady pěstují! ) přesunout na jiné datum. No tak jsme jeli v úterý.
Nejbrutálnější kalamita za posledních pár let byla asi tou nejlepší volbou pro trochu toho adrenalinu. A vlastně to skoro skončilo u nás na ulici, když jsme ještě před odjezdem jeli vyhodit sklo do tříděného odpadu a zapadli jsme do sněhu tak, že se nedalo vyjet. Nakonec jsme ale díky všem (tatínkovi jsme se pokoušeli vysvětlit, jak se aktualizují stránky s dopravním zpravodajstvím, ale skončilo to na tlačítku Akutalizovat, takže spíš díky Adovi) dostali až do Prahy, a pak v úplně stejné vánici jeli přes celé Německo. Přežili jsme i Španělsko, kde pršelo asi tak, jak u nás sněžilo.
U Valladolid jsme konečně zastavili, šli na pivko, prošli se, dali si tapas (nejskvělejší věc ve Španělsku: všichni pijou pivo nebo víno a k tomu si dávají super mňamky a bordel hází pod sebe) a jeli hledat místo pro stan. Po honičce s policicií (řídila jsem a měla v sobě dvě piva takže mi to tak připadlo) jsme zakotvili na pláni uprostřed ničeho, kde bylo pod nulou. Snažili jsme se uklidnit vínem a meruňkou, ale stejně jsme si radši nařídili budíky po dvou hodinách, abychom zjistili, jestli náhodou někdo z nás, vystrojený jenom letním spacákem, v noci nezmrzl. Nezmrzl, takže jsme jeli dál, do Portugalska, na nejvyšší horu Serra da Estrela.