Carnaval

Od soboty do včerejška byl tady v Ponta Delgadě karneval. Všichni to brali docela vážně, takže v různobarevnch parukách a maskách chodili celé tři dny a děti se pro jistotu asi ani nepřevlíkaly. Já jsem si to samozřejmě naivně představovala jakože to bude vypadat jako v Riu, všichni na ulici a velký průvod a hudba a tak, ale nakonec to byla celkem nuda, protože všichni chodili na nějaké plesy, o kterých jsme se buď nedozvěděli a kdybychom se dozvěděli, stejně bychom neměli na vstupné. Navíc dostat z místních nějaké info o tom, co se vlastně bude dít, byl nadlidský výkon, což platí i o všem ostatním, co se snažíme zjistit (mysleli jsme si, že si z nás všichni dělají srandu, když říkali, že Azořanům nejde rozumět, ale byla to pravda, děsně huhlají, mají francouzský přízvuk, a melou rychle, takže to je fakt beznadějný).
Nakonec jsme ale to nejzábavnější málem prošvihli jako ignoranti nejvyššího kalibru v Burger Kingu na obědě. OK, nic mě neomlouvá, snad jen to, že se mi nechtělo vařit, dostali jsme lístky na slevu do schránky a navíc je z toho krásné foto pro mé fairtradeové kamarády : ). No ale každopádně zrovna když jsem se zakusovala do toho nejšťavnatějšího a nejlepšího burgeru, který jsem kdy jedla a prosila nebe, abych měla ještě větší pusu, uslyšeli jsme troubení - po hlavní třídě jelo asi deset různých vozů (taková ta plechová auta, co mají u nás zahradníci, menší kamiony), na korbě bylo naskládaných milion lidí v helmách a všichni troubili a řvali. Tak jsme zhltli zbytek oběda (můj žaludek se s tím pral až do večera) a běželi fotit. Ukázalo se, že tahle zábava, kterou tu provozují, je poměrně nebezpečná, protože to celé spočívá v tom, že všichni bojují proti všem a hází po sobě sáčky a balónky napuštěné vodou. No a nejvíc proti sobě bojují lidi na těch vozech, pěkně na férovku, mlátí se do těch helem a řvou různé bojové pokřiky a hází po sobě ty sáčky.
Když už to celé trvalo skoro hodinu, říkali jsme si, kde proboha berou všechny ty sáčky, ale pak, když jsme viděli všechny místní, jak tu pobíhají s kyblíkama a v pláštěnkách, popřípadě z aut vytahují další a další lavóry plné sáčků, pochopili jsme, proč jsou tu všude prázdniny a nepracuje se. Holt, příprava na vrchol karnevalu - bitku, která se jmenuje batalha das limas - nějaký čas zabere. Dostat se domů v suchu byl docela adrenalin a přežít to do večera vlastně taky, protože to tu lidi tak bere, že jezdí v autech a hází pytlíky s vodou po lidech na ulici.
Večer jsme marně přemýšleli, co máme dělat, a tak jsem začala vařit kari a Igor šel běhat. Vaření byla docela zábava, protože teď máme ledničku plnou pivek (ještěže jsou tu dvě ledničky, protože nevím, kam by si ta ubohá Kyrgystánka dala svoje jídlo: ), které jsme s vypětím všech sil dotáhli ze supermarketu. No ale nekupte to, když jedno vychází na dvacet centů! A navíc jsme při jedné z pauz po cestě (já jsem byla v pohodě, ale Igor pořád počítal, kolik váží jeho batoh a taky kolik váží on a o kolik starší než já je : ) objevili naprosto dokonalou pekárnu, kde mají otevřeno i přes noc a všechny věci tu vypadají tak úžasně, že opravdu nevím, jak to dopadne s naším hubnoucím plánem.
Večeřeli jsme společně se spolubydlící (já fakt nevím, jak se jmenuje, protože většinou když se mi někdo představuje, buď jméno nevnímám nebo ho hned zapomenu) a u piva si povídali až do půlnoci o všech možných zemích a městech, kde studovala nebo byla, a bylo to docela dobrý. Podle mě ale musí být stará jak metuzalém, protože nechápu, jak to všechno stihla : ).

PS: V pondělí byli na obědě v tasce, která by tu měla být nejlevnější a já jsem si dala morénu (fakt děsivá ryba, ale moc dobrá na talíři) a Igor sardinky. K tomu jsme měli místní specialtu - vinho do cheirro, asi nejhnusnější víno, co jsem kdy pila, který voní jako rybízový juice. Fuj. No ale aspoň to bylo levný.

Tady další fotky

Kde jsme?

Dvě hodiny letu od Lisabonu leží v Atlantiku souostroví Azorské ostrovy. Bujná vegetace s exotickými květinami, tropické ovoce, různorodá krajina, fascinující podvodní svět, pohostinní lidé, jakož i tradice vyznávající souostroví s jejich vulkanickou činností. Teplota na ostrovech je celoročně suptropická, neboť tato oblast je ovlivňována Golfským proudem.


Pro nás, docela neznámé ostrovy se rozprostírají po obou stranách Středoatlantského hřbetu a vznikly v důsledku vulkanické činnosti (před 20-ti milióny let), která zde vytvořila fascinující scenerie s propadlými krátery, připomínající měsíční krajinu. Jsou proslulé svou úžasnou krajinou a bohatou flórou a staly se v současné době oblíbeným cílem výletníků, kteří milují procházky, plachtění a chtějí se odpoutat od každodenních starostí. Ostrovy můžeme rozdělit na tři hlavní skupiny. Na východě leží Santa Maria spolu s největším a nejvýznamnějším ostrovem Sao Miguel, na němž se také nachází správní středisko Azor, Ponta Delgada. 


Druhou skupinu (centrální) tvoří pět ostrovů - Faial , Terceira, Sao Jorge, Graciosa a Pico, kterému vévodí sopka a také nejvyšší hora Portugalska vysoká 2 350 metrů. Třetí skupinu se rozprostírají odlehlé Flores a Corvo. 

další info tip zde: Azorské ostrovy: nedotčené místo uprostřed Atlantiku 

Jak jsme se koupali a potkali krajana

Včera jsme se rozhodli pokračovat v intenzivním tréninku na Pico (sopka, která má 2300 metrů a je uprostřed stejnojmenného ostrova a my ji v květnu chceme vylézt) a v sedm hodin ráno (tfuj!) se vydali autobusem do Furnase. Řidič jel dost prapodivně přes celý ostrov, ale aspoň jsme měli vyhlídkovou jízdu a za hodinku a něco jsme už sjížděli z kopce nad jezerem Lagoa das Furnas do údolí, které bylo celé zahalené do pekelných sirných par, protože Furnas je místo, kde vyvěrají horké prameny, bublají gejzíry a hlavně jsou tu caldeiras - díry v zemi, kde vře voda a stoupají páry a kde se dělá místní specialita - COZIDO. Funguje to tak, že do hrnce dáte drůběží maso, brambory, mrkev, zelí, vepřové a koření, přikryjete pokličkou, zabalíte do pytle, zavážete a ve Furnasi u jezera předáte správci caldeiras. Ten spustí hrnec do díry, zahrne ji hlínou, strčí do ní lístek s číslem a stejné dá i vám, abyste si za šest hodin, až si pro hrnec přijdete, poznali svou díru. Nic se za to neplatí, protože správce je placený státem a hlavně je tu spoustu piknikových stolků, kde si svoje cozido se super sirnou příchutí můžete sníst.
My jsme přijeli úplně vymrzlí, nic na zahřátí jsme si koupit nemohli, protože jsme měli poslední euro a půl, a za to jsme koupili baterky do foťáku, kterému se tu asi nelíbí, protože stávkuje a žere baterky neuvěřitelnou rychlostí - no a s těmi novými se ani nezapnul. Vybrali jsme trasu vedoucí po břehu jezera a ušli ji strašně rychle, protože za námi šly dvě paničky ve fitness oblečcích, se kterými jsme celou dobu soutěžili. Vyškrábali jsme se i na miradouro - vyhlídku, ze které bylo vidět krásně do krajiny se sytě zelenou trávou a flekatými krávami, které jsou tu úplně všude, dokonce i mezi paneláky.
Zpátky ve Furnasi jsme vybojovali nad bankomatem peníze a začali hledat něco k jídlu. Cozido bylo ale všude strašně drahé, tak jsme se rozhodli, že si sem příště přijedeme udělat svoje vlastní a že si dáme kuře v King burgeru - byl to malý tmavý bar, kam si šel Igor původně jen odskočit, ale nakonec jsme tu dostali nejdokonalejší kuře, které jsme kdy jedli. Každý jsme snědli půlku kuřete s úžasnou kůžičkou, kupu hranolek, kupu rýže, salát, k tomu dvě piva a kafe a to všechno za 6 euro!!!!
Když jsme se vykutáleli ven, totálně přejezení, takže veškerá přesevzetí vzala za své, vyjekla jsem: "Hele, to musí být ČECH!" - po ulici šel totiž borec s ponožkama v sandálech, funkční mikině a Rejoice kalhotech. Začali jsme portugalsky, ale pán odpověděl anglicky, že je from Czechoslovakia a že portugalsky neumí. Tak jsme se seznámili s Jírou z Pardubic. Jíra je tu na útěku před civilizací, spí ve stanu u Furnase, živí se vločkama, které si dovezl z ČR a pomerančema z opuštěné zahrady. Má jen mapu z letiště, takže asi ani pořádně neví, kde je. Ale říkal, že mu to nevadí, protože všechny zážitky se stejně smíchají dohromady. Tak to by mi přišlo asi docela zbytečný platit za letenku 12 000, když s takovým přístupem se můžu schovat před civilizací i na Šumavě.
S Jírou jsme se vydali hledat lázně, které tu mají údajně být zadarmo. Místním se o tom zjevně moc mluvit nechtělo, Jíru mluvícího anglicky rovnou poslali do hotelu, kde se platí vstup 4 eura. My jsme pochodili líp a po půl hodině bloudění jsme našli místo u řeky, kde byly dva bazény a malá jeskyně pod skálou, plné horké vody. Váleli jsme se tu asi dvě hodiny, samozřejmě zadarmo, a pak se s blaženým připitomělým výrazem dohrabali do autobusu domů. Už tradičně jel řidič dost zvláštní cestou a z toho jsme vydedukovali, že jezdí prostě na zakázku, podle toho, jak mu kdo řekne. Tentokrát jsme jeli úplně na západ a pak si řidič uvědomil, že jede špatně, otočil to a jel zase zpátky. I s jeho vykecáváním na jedné zastávce jsme tak strávili v buse asi dvě hodiny. A to má tenhle ostrov 60x18 km!

Doma nás čekalo další překvápko. V koupelně cizí ručník, v kuchyni uvařená večeře a tašky s nákupem a v jednom z pokojů bordel jak v tanku. Ukázalo se, že během doby, kdy jsme byli pryč, proběhla akce kulový blesk a odnaproti se k nám přistěhovala slečna z Kyrgystánu, která pracuje na univerzitě. Ještě kurióznější je, že 5 let studovala ekonomii v Praze, a tak umí trochu česky. Igor zesmutněl, že nemůže mluvit sprostě a že ji nemůžeme pomlouvat, ale já jsem mu vysvětlila, že je to přece úplně jedno, takže pak celý večer používal pro všechny činnosti jen jedno sloveso se slovním základem ...jeb... Inu, svět je malý.

PS: Předevčírem jsme prali a včera jsme už zase neměli teplou vodu. Měla by nám vystačit na měsíc, ale asi jsou to kecy. Prádlo tu bude schnout asi týden, protože je tu děsně vlhko (asi 85% v průměru), a tak máme všechny věci buď vlhký nebo mokrý nebo špinavý. Ach jo.

Jak jsme byli na výletě

Dneska jsme vyrazili na výlet. Docela vyspaní, protože včera jsme vynechali karnevalovou party, na kterou jsme byli pozvaní, a protože nemáme peníze, koupili jsme si jen láhev nejlevnějšího vína na zapití žalu, housky a klobásu (je to smutný, ale byli jsme z ní tak hotoví, že sem v dohledné době vystavíme i foto...) a šli spát. Příští týden je tu karneval a všichni tím úplně žijí, všechny obchody prodávají masky, ve škole máme tři dny prázdin a hlavně jsou pořád někde nějaké karnevalové party. Já jsem si vymyslela skvělou masku berušky, protože mám červenou sukni a triko a jen by mi stačilo udělat si tečky z papíru, ale Igor mi to zkazil a vysvětlil mi, že to nikdo nepochopí, protože tu nemají takové berušky jako jsou u nás.

Každopádně jsme ale dneska vstali brzo ( já v deset) a vymysleli, že pojedeme na výlet. Ten poslední, na kterém jsme byli minulý týden, nedopadl moc slavně, protože jsme si naivně mysleli, že: jsou tu cesty (nejsou) a dá se chodit, kde se chce (nedá, protože mezi pozemky jsou kamenné zdi vysoké jako prase a navíc nahoře posypané střepy, takže se nedají ani přelézt...navíc jsme vůbec nepochopili, proč tu ty zdi jsou, protože za nimi nejsou ani domy, ani zvířata, ale prostě jen tráva). No a nejslavnější na tom našem výletu byla restaurace, kam jsme zašli na oběd. Doporučil nám ji pán, kterého Igor potkal, jak se válí na schodech před kostelem (zní to jakoby byl socka, ale nebyl, protože jako každý správný Portugalec měl tričko Lacoste) a ten, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, zavolal svého kamaráda/syna a ten nás, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, rovnou do oné restaurace odvezl. Zavedl nás až ke stolu a my si dali grundle a febras (Igor si myslel, že je to jen jeden kus masa, ale nakonec našel pod hranolkama a rýží dohromady TŘI!) a víno a předkrm a Igor i zákusek. Pak přišla slečna s účtem a Igor zjistil, že když se předtím díval do peněženky, kolik máme peněz, díval se blbě a spletl si 20 eurovku s 5  eurovkou (mají stejnou barvu).Vysypali jsme kapsy, prohledali co se dalo, ale pořád nám chybělo 40 centů. Nakonec se Igor zvedl a odešel těch 40 centů sehnat!A opravdu, za  3 minuty byl zpátky i s centy! Zachránil nás pán odvedle a nemuseli jsme utíkat...

Dneska jsme si ale sbalili poslední tři housky a plechovku sardinek, doběhli autobus a jeli asi 20 km za Ponta Delgadu, kde začíná značená stezka pro turisty směrem k Lagoa de fogo. Pro nás tu začal i hubnoucí program, protože jsme museli vystoupat 900 výškových metrů, abychom se dostali k jezeru mezi horami, což byla dost makačka vzhledem k vedru, které tu teď je. Cesta vedla pralesem (!), z čehož jsem byla úplně u vytržení a díky čemuž jsem to asi i ušla ( no dobře, bylo to jen 6 km, ale to vedro!) a kolem kanálu, kterým se dřív sváděla voda do vesnic v nížině. Nahoře u jezera, které bylo opravdu úžasné, nádherné a dechberoucí, ale bohužel sem nemůžeme dát fotky, protože Igor zapomněl vrátit do foťáku kartu a já jsem zapomněla doma drát, a tak je nemůžeme ani stáhnout, tak se koukněte tady. Potkali jsme tu místní skauty (!), snědli sardinky a pak se vyškrábali na jednu z těch hor v okolí, kde vedla cesta buď do kopce nebo dolů, a tak jsme zase šli do kopce a díky Bohu za to, poněvadž když jsme se vyhrabali na vrchol, otevřel se před námi výhled na úplně celý ostrov, který byl taky krásný, a který taky neuvidíte : ). Cestou se pak nad námi slitoval řidič Škody Octavie 1.4 a odvezl nás až tam, kde jsme chtěli nastoupit na autobus zpět. Ten ale nějak nejel, a tak nám nezbylo než zase stopovat a zastavila nám růžová slečna s rovnátky a skvělou angličtinou a zavezla nás skoro až před dům.

A tak jsme si uvařili a teď sedíme v kavárně a oslavujeme, protože PŘIŠLY PRACHY!JUCH!zatím teda jen mně...takže slavíme na půl :)

Univerzita jako gympl

Už jsem psala, že menza na univerzitě je jak ze základky. Po týdnu ve škole, ale musím říct, že vlastně celkem všechno tu trošku připomíná staré dobré časy gymplu. Na předmětu Língua portuguesa II se probírá větný rozbor (podmět, přísudek, vedlejší věty a tak) a vrcholem je napsat referát na jakékoli téma a přednést ho před celou třídou. Což pro nás, když nic neumíme, může být těžké, ale pro místní?! Taky jsme dělali různé typy textů (třeba argumentační, vyprávění atd.) a profesorka vyvolávala lidi, kteří ty texty museli číst nahlas, i když je měl každý před sebou! Na História dos Açores jsme zase neskutečně dlouhou dobu probírali něco, co by magistra Špánková u nás na fildě prolítla tak za 10 minut maximálně s úplně stejným výsledkem. Profesorka navíc tak mele, že jí nerozumíme ani ň, a tak jsme docela rádi, že nám dala učebnici v angličtině i portugalštině. Hodiny tu mají 2 celé hodiny po 60 minutách a vyučující kupodivu nechodí pozdě. Takže spíš chodíme pozdě my, protože máme buď napsaný špatně rozvrh a nebo nemůžeme najít učebny, protože jsou úplně nesmyslně značené. Ale všichni jsou tu moc hodní a všude nás dovedou a poradí... Docela zajímavé je, že je tu mezi studenty spousta starších lidí, v rozmezí tak od 30 do 70 let. Všichni se tváří (staří i mladí) strašně důležitě a hrozně tu školu žerou, což je oproti nám teda dost velkej rozdíl. Asi je to tím, že za ni platí 600 euro za semestr. Tak to bych se asi taky snažila : ). Akorát se nám zdá, že toho máme trochu moc, protože máme 5 předmětů a kurz portugalštiny pro erasmáky a to všechno dvakrát týdně a v úplně debilních časech.

Zatím ještě nedošly peníze z Erasmu, takže šetříme, kde se dá. Moc se nám to ale nedaří, protože jsme museli našemu super domácímu zaplatit 25 euro za plyn. Tak jsme se těšili, že budeme vařit, koupili jsme hrnec a pánev, já jsem na trhu nakoupila zeleninu a chystala se uvařit večeři, ale whoops plyn nikde. Domácí to nebral, správcová taky ne, tak jsem se vydala zpovídat sousedy, ale taky mi nic neřekli. Po půl hodině mi to pan domácí - senhor Alberto - vzal a řekl mi, že těch 25 euro bylo na teplou vodu v koupelně, a že na vaření mu musíme dát dalších 14. No je to holt tvrdej obchodník. Tak se snažíme hledat něco jiného, ale popravdě myslím, že nic jen o málo horšího a levnějšího tady nenajdeme. A koleje mají několik mínus: stojí 125 euro na jednoho (tak by to vyšlo nastejno), jsou děsně daleko (20 minut pěšky od univerzity), není tam internet a nemohli bychom bydlet spolu, protože holky a kluci mají oddělené pokoje. No a to jsme je ani neviděli : ).

Na kole ne, pěšky ne, tak jak?

Na tuhle otázku existuje ve městě, kde jsme (Ponta Delgada pro ty, kdo neví) jediná odpověď - autem. Snad všichni tu jezdí autem snad úplně všude, i kdyby měli jít pěšky jen 300 metrů daleko. Ulice jsou tu fakt hodně úzké, ale ještě užší jsou chodníky, které někdy ani nejsou. Cesta kamkoli se tak mění v boj se všudypřítomnými auty (a to byste si asi mysleli, ze budou mít malá a skladná auta, ale zjevně je víc zajímá to, že mají hezčí/větší/dražší vůz, než to, že jim zrcátka dřou o stěny domů), protože ta jsou většinou zaparkovaná na téměř neviditelném chodníku, a tak musíme chodit po silnici, kde jsou taky auta, protože špička je tady trvalý stav. Igorovy původní plány, jak naložit s tím, co mu díky dokonalosti Plzně a kuchyně na Bláhovce, vyrostlo zepředu na těle, se tak bortí, protože jezdit na kole by tu byla asi hotová sebevražda. Navíc se tu nedá kolo koupit za nějakou normální cenu (a navíc nám Diana, která se tu o nás Erasmáky stará, řekla, že jedné Litevce, která si tu koupila kolo, vydrželo jen 24 hodin, a pak jí ho někdo ukradl), a tak jsme si aspoň koupili permanentky na squash. Ukecali jsme cenu na 5 euro a něco za hodinu, když budeme chodit třikrát týdně hrát, což je teda moje smrt, ale taky mi leccos leckde vyrostlo, tak musím být ráda.

Jinak je Ponta Delgada celkem malá, přejít ji z jedné strany na druhou by trvalo maximálně hodinu. Okrajové čtvrtě vypadají už docela brutálně a prý není radno tam chodit v noci, ale to jsou podle mě kecy, protože tam přece jen pořád bydlí místní a ne žádní přistěhovalci. Oproti Lisabonu je to tu docela ospalé, je tu dost restaurací jen pro turisty, takže pro nás no way, a pak pár barů, z nichž jsme si nejvíc oblíbili CV bar asi tři minuty od našeho bytu. Pivko tu pro studenty stojí 50 centů a půllitrový kyblík caldo verde (polívka ze zeleniny, nejlepší vyprošťovák) euro a půl. Taky jsme, když jsem se hezky usmívala na obsluhu, dostali zadarmo tremoços (dobroučké fazolky (vlčí bob tuším) naložené ve slaném nálevu, v puse je musíte sloupnout a slupku vyplivnout, ale dá se to asi jíst i celé), které Portugalci zobou k pivku místo chipsů nebo arašídů. Když šel k baru Igor, už jsme je museli zaplatit, ale stejně je ten bar super, až na nedostatek zásuvek: )

Lisboa Lisboa!

 
 

 

V Coimbře jsme museli vysadit Peťu. Je to sice levičák jak řemen, ale oblečení měl s sebou víc než já a navíc ho nenapadlo nic lepšího, než si to všechno zabalit do krosny a miliónu igelitek a pak si do ruky ještě vzít spacák a stan a kabelku na foťák a kabelku na jánevímco. Tak mi ho bylo úplně líto, zvlášť když ani nevěděl, kde bude spát. My jsme pokračovali do Lisabonu a cestou jsme se ztratili v takových vesničkách, že najít je znova by ani nešlo. V Lisabonu na nás čekala Terezka a sprcha (sprcha!) a večer v Alfamě. Igor dostál svému slovu a ožral se jak prase (ale byl v tom skoro nevinně, protože zapracovala únava z té dlouhé cesty), takže jsem druhý den ráno měla skoro strach, že nestihneme v poledne letadlo. Stihli, nasedli, vzlétli a po dvou hodinách jsme byli tady. Na letišti se mi splnil sen - čekal na nás někdo s cedulkou! Byl to pán z univerzity, který nás dovezl do pousady de juventude - temného a prázdného hostelu.

První den to byla fakt totální deprese. Pršelo, sháněli jsme ubytování, ale většinou jsem místním v telefonu vůbec nerozuměla, a tak mi to po pár prosím? prosím? rovnou položili. Taky nás docela překvapilo, že si tu v klidu nastěhují cizí lidi přímo do bytu, s tím, že můžou vařit v kuchyni a v koupelně a na záchodě se střídat s členy rodiny. To, že jsme dva tomu taky moc nepomohlo, protože většina lidí tu chce ubytovat jen holky a pokoje jsou hodně malé. A nebo to v nich smrdí, nebo jsou nevybavené nebo u nich není kuchyň a nebo se do nich jde přes pokoje dalších deseti jiných lidí. Tak jsme byli docela rádi, že jsme narazili v realitce na pána, jehož kamarád vlastní asi celý dům a pronajímá spoustu bytů. Pán je sice tvrdý obchodník a chce po nás 250 euro, ale ten byt, který nám pronajal je úplně vyjímečný, protože je čistý, velký, se samostatným vchodem, velkou kuchyní, pračkou, takovou rádobyterasou a koupelnou. Postupem času a na základě vyjednávání nám taky přibyla teplá voda, plyn a povlečení a jediné, co nám ještě chybí, je nádobí, a tak jíme z plastových talířků z piknikové sady. Spočítali jsme si, že až nám přijde na Erasmus grant z ČR (vzýváme všechna možná božstva a asi brzo dojde i na lidské oběti, protože pořád nemáme na účtech ani korunu, zásoby se tenčí a ani kontokorent není všemocný), musíme šetřit a každý den utratit jen 5 euro, což není moc velká sranda. Aspoň že kafe tu stojí maximálně euro, ve škole 45 centů, a pivko 50. V menze se dá jíst za 2, 40, ale je to návrat na gympl a někdy možná i na základku. No ale nic jiného nám nezbude.

Ze sněhu do teplíčka

Nevím, jak se na Serru da Estrela dostávají Portugalci, kteří nemají na zimní gumy ani reklamu, ale my jsme byli za zimní obutí každopádně docela rádi. I když bylo totiž všude jinde na sluníčku tak na tričko s krátkým rukávem, na nejvyšší hoře Portugalska (1993m) byla taková kupa sněhu, že z dopravních značek nebylo vidět skoro nic. Nahoře jsme taky pochopili, proč se všude v okolí 30 km prodávají totálně předražené boby a lopaty a jaký šok asi musí zažít chudáci Portugalci když přijedou do Alp. Vrchol místního lyžování totiž představuje asi 5 sjezdovek, z nichž nejdelší má něco přes kilometr. Tipla bych si, že černou sjezdovku tu můžete sjet i na té lopatě, ale ještě že tak, protože místní, podle toho, co jsme viděli, nedokážou ani vystoupit z lanovky, aniž by spadli. Ale abychom Portugalcům nekřivdili - opravdu se snaží, mají i sněžná děla a všechny svahy byly pěkně upravené.
My jsme si udělali vrcholové foto (mám na něm sluneční brýle skoro přes celý obličej, ale to jen proto, že mě postihla sněžná slepota a musela jsem si půjčit nějaké tak velké, aby se mi pod ně vlezly dioptrické brýle : ) a pokračovali dál do Coimbry. Cestou jsme se zastavili v jedné vesnici, kde se před dlouhou dobou zastavil i čas, a dali si za 5 euro feijoadu. To je typické portugalsko - brazilské jídlo, které není nikdy a nikde stejné, protože se do něj dávají zbytky z celého týdne. No nejvíc asi chutnalo Peťovi, který je sice vegetarián, ale nikdy když jsme mu (ze srandy!) nabídli masíčko, neodmítl. Sice se mu to zdálo drahé, ale když mu Igor spočítal, že právě zaplatil za feijoadu, víno, vodu, kafe, chleba a olivy 140 korun, pochopil, že vybrat si u zápisu na fildě portugalštinu místo novořečtiny byla docela dobrá volba.

Jak jsme jeli

Původně jsme měli jet v pátek, já se se všema rozloučím, Igor udělá zkoušku, vyjedeme ve tři, v noci Neměcko, pak Francie a ve Španělsku jsme dopoledne v sobotu. Uděláme si výlet (Igor: v neděli se ožerem jak prase v Bairru Alto) a v pondělí nasedneme v Lisabonu na letadlo do Ponta Delgady. Nakonec jsem se loučila na víckrát - Igor se rozhodl, že v životě je přece jen potřeba trochu adrenalinu, a tak se na ústavní právo vykašlal, neudělal ho, zjistil, že si to může střihnout vlastně ještě jednou a že lístky jdou za úplný pakatel (100 euro! to je 100 pastelů de nata (nejlepší sladká věc na světě) (kdybych si dala každý den jeden vyjde to na tři měsíce blaha!) nebo 200 malých pivek v kavárně, ve které to teď píšu nebo aspoň 50 ananasů, které se tady pěstují! ) přesunout na jiné datum. No tak jsme jeli v úterý.
Nejbrutálnější kalamita za posledních pár let byla asi tou nejlepší volbou pro trochu toho adrenalinu. A vlastně to skoro skončilo u nás na ulici, když jsme ještě před odjezdem jeli vyhodit sklo do tříděného odpadu a zapadli jsme do sněhu tak, že se nedalo vyjet. Nakonec jsme ale díky všem (tatínkovi jsme se pokoušeli vysvětlit, jak se aktualizují stránky s dopravním zpravodajstvím, ale skončilo to na tlačítku Akutalizovat, takže spíš díky Adovi) dostali až do Prahy, a pak v úplně stejné vánici jeli přes celé Německo. Přežili jsme i Španělsko, kde pršelo asi tak, jak u nás sněžilo.
U Valladolid jsme konečně zastavili, šli na pivko, prošli se, dali si tapas (nejskvělejší věc ve Španělsku: všichni pijou pivo nebo víno a k tomu si dávají super mňamky a bordel hází pod sebe) a jeli hledat místo pro stan. Po honičce s policicií (řídila jsem a měla v sobě dvě piva takže mi to tak připadlo) jsme zakotvili na pláni uprostřed ničeho, kde bylo pod nulou. Snažili jsme se uklidnit vínem a meruňkou, ale stejně jsme si radši nařídili budíky po dvou hodinách, abychom zjistili, jestli náhodou někdo z nás, vystrojený jenom letním spacákem, v noci nezmrzl. Nezmrzl, takže jsme jeli dál, do Portugalska, na nejvyšší horu Serra da Estrela.