Výlet k vodopádu

Včera jsme se na večeři s holkama (měly jsme pizzu, kterou udělala Giullia z Itálie a jablečný koláč se šlehačkou a zmrzlinou a spoustu vína)dohodly, že dneska vyrazíme na výlet. Vstávání nebylo tak strašné jako minule, protože autobus do Povoação jel až v devět, zato pocity po cestě byly s lehkou kocovinou a těžkým a přetrvávajícím (pardon) přežráním o dost horší...
V jedenáct jsme ale byly (Eva z Německa, Marine z Francie a já) na místě a vnořily jsme se do pralesa. Pochopila jsem tady, proč mi paní z turistické kanceláře říkala, že některé trasy pro pěší jsou zavřené - nic jako cesty v našem slova smyslu tu totiž není, spíš jde tunely vysekané v pralese, který občas zaroste, když se o něj nikdo nestará a pak se řekne, že je cesta "zavřená", protože bez mačety by tu člověk neprošel.
Asi po třech kilometrech strmého stoupání jsme se ztratily a cestou, která by se dala označit jako naučná stezka "jak nenakládat s odpadem", jsme došly až k ohradě s krávami (jak jinak) a zuřivě štěkajícími psy. Psů je tady vůbec hodně, jsou neurčité rasy, většinou nikomu nepatří a většinou z nich ani nemám strach. Tady se na nás ale znenadání vyřítilo něco jako pitbul, rozzuřený do běla, bez řetězu a jeho zuby trhající moje lýtko na kusy mě budou strašit asi ještě dlouho. Naštěstí nám nic neudělal a zůstal na místě, zatímco my jsme se pokusily o útěk...no, útěk...Eva zůstala stát jako opařená, Marine ladně přeskočila plot a běžela směrem do pole a já jsem při pokusu o totéž spadla do trní a srazila tam i Evu. Fuj. Třásla jsem se ještě půl hodiny.
Pak nás ale čekaly jen samé krásné věci. Městečko Faial da Terra, kde jsme si daly pivo a kafe, opuštěná zahrada s pomerančovníky, které jsme kompletně očesaly (viz foto č.1), cesta podél řeky, mezi skálami, banánovníky, kvetoucími jasmíny, kapradinami, liánami...až k nádhernému vodpopádu, pod kterým jsme se se vším sebezapřením vykoupaly, přestože voda byla příšerně, přímo ukrutně studená (a vykouzlit úsměv na fotku bylo fakt dost těžký..).
Cestou zpátky jsme zjitily, že v žádném případě nestíháme bus zpět, pokud nekoho nestopneme nebo si nevezmeme taxík. Doběhly jsme zpět do Faial da Terra, vrazily do nejbližší kavárny a začaly se ptát po taxíku, patnáct minut před odjezdem autobusu z deset km vzdáleného Povoação...vypadaly jsme asi dostatečně zoufale, takže sama paní majitelka kavárny řekla chlápkovi, co seděl na baru, aby to vzal na chvíli za ni, naskládala nás do auta a s omluvami, že neumí moc řídit nás zavezla...téměř až k autobusu - v úzkých uličkách místních městeček se totiž poměrně často tvoří zácpy a tak jsme samozřejmě jednu chytly...k busu jsme doběhly zrovna ve chvíli, kdy zavíral dveře...díky Bohu za to, že tady člověk někdy potká i ženy, protože místní chlapi se v téhle situaci zmohli na jedinou věc, kterou umí a každý den praktikují - sedět a čumět.
K zácpám ještě jedna poznámka - tvoří se většinou buď kvůli krávám přecházejícím silnici, kvůli tomu, že někdo špatně zaparkoval a dvě auta se tak na cestu nevejdou a nebo kvůli poutníkům, kteří teď, v době půstu, obchází pěšky celý ostrov. Jsou to jen chlapi, mají hůl, pončo a šátek a každý rok takhle vyrazí na týden nebo dva a putují od kostela ke kostelu. Už jsme je potkali několikrát, ale vždycky mi bylo trapný fotit je...tak někdy příště...
Pokud si chcete poslechnout tunu tak tady.

Poslední dny

Ve středu jsem byla s Dimitrisem z Řecka a Matteem z Itálie na obědě v Sardinhi (malá tmavá restaurace od které by asi nikdo nečekal dobré jídlo…). Dali jsme si sardinky, morénu a chicharros – malé rybičky, obalené v mouce a koření a osmažené a k tomu jsme dostali salát, brambory, kyselé cibulky a kopu zvláštní hmoty z fazolí. Po chvíli si k nám přisedli tři Portugalci, a protože na mě pořád koukali a něco si povídali, ze srandy jsem jim řekla, aby si dali pozor, protože jim rozumíme (samozřejmě to byla lež, protože když si Azořani žbrblají mezi sebou, nejde jim rozumět jediné slovo)...a tak jsme se dali do řeči a od fotbalu se dostali přes Českou republiku, sex před svatbou, papeže, finanční krizi až k nezávislosti Azor. A to všechno prosím pěkně v portugalštině…no možná proto to trvalo tak dlouho:).
Každopádně mám z toho rozhovoru několik poznatků: za žádných okolností se nesmí kritizovat cokoli, co se vyrábí na Azorech (např. pivo, které nemá bublinky, pěnu ani chuť) nebo se jich nějakým způsobem týká…pak se taky nesmí kritizovat katolická církev, protože jsou tu opravdu zapálení věřící, místní politika, protože je lepší než ta na kontinentě, a počasí, protože je přece super, že se tu během jediného dne vystřídají 4 roční období.
V sobotu jsem byla na narozeninové party někoho, koho jsem v životě neviděla, a seznámila jsem se se spoustou erasmáků (částečně díky lahvi becherovky, kterou jsem měla s sebou: ). Jedním z nich byl Guillaume z Francie, se kterým jsem se seznámila hned třikrát, protože byl asi tak na mol, že zapomínal věci, co se staly před deseti minutami. Typická hláška povýšeného Frantíka, přesvědčeného o dokonalosti své vlasti: „Och! Ty jsi tak kultivovaná! To jsi doopravdy z Československa? (reagoval tak na to, že jsem věděla, co je crémant a quiche). Ach jo.
Když jsem se pak v pět ráno vracela domů, míjela jsem aranžmá z karafiátů, která tu všude jsou kvůli začátku jara a výstavě květin. Nějak jsem si pak neuvědomila, že to, z čeho kradu karafiát, je aranžmá, což mi ale posléze poměrně důrazně vysvětlil pán s vysílačkou a musela jsem ho jít vrátit jako malá školačka lízátko ukradené v obchodě.Trapas: (
V sobotu se taky přistěhovala nějaká Portugalka (malá, fousatá a ne moc sympatická), do volného pokoje, co tu máme. V neděli se zase odstěhovala. Přiznávám, že jsem se vůbec nesnažila tvářit mile. Ale kvůli mně to určitě nebylo: )
V neděli pořádala Arnoura, má spolubydlící, oběd. Uvařila tradiční Kyrgyzské jídlo (moc dobré) a pozvala své kolegy z práce – Japonce Juna, Inda Sámira a Bulharku Vesku. Všichni jsou tu strašně nešťastní, protože ničemu nerozumí a chybí jim jejich rodiny, takže si celou dobu jen stěžovali. Moc jim nerozumím…stejně jako nerozumím Turkyni jménem Diugo, která to tu nenávidí z celého srdce a na stěně v pokoji má papír, kde si odškrtává dny do odjezdu…s Diugo jsme mimochodem měly moc zajímavý rozhovor o vztazích v Turecku. Řekla mi, že je proti sexu před svatbou, ale pokud její přítel chce, může jít za prostitutkami, protože je přeci muž. A jí to neva. Hmm. Bohu díky za emancipaci.
Jinak se teď pořád učím, protože mám zkoušky. Bohužel nezafungovala moje metoda „tvař -se-že-nerozumíš-ani-slovo“ a musím umět to stejné, co ostatní. Takže jdu na to…

Jak jsme dělali cozido

Minulý týden jsem se rozhodla, že bych doopravdy chtěla poznat ostatní erasmáky, protože jich tu má být 40 a já znám tak deset z nich (prý od té doby, co jim na kolejích zavedli internet nevychází ven a nechodí ani do školy... zjevně mají raději virtuální kontakt než ten osobní). Rozeslala jsem mail s pozvánkou na piknik ve Furnas a čekala na reakce. Nebudu vás napínat, nebylo jich moc...přesto mě docela nadchl nápad udělat si v caldeiras vlastní cozido, a tak jsem půjčila hrnec a začala shánět recept.

S papírkem v ruce jsem pak vyrazila na nákupy - nejdřív na trh, v pátek, kdy je to tam nejlepší. Většinu zeleniny jsem znala - mrkve, normální i sladké brambory - batáty a inhame - kořen podobný celeru. Jediný problém byl s různými druhy zelí a pálivými paprikami, které mi musel můj oblíbený pan prodavač ukázat - on je ale zvyklý, protože se ho vždycky ptám, na co se co používá a jak se co vaří.
Pak jsem šla do řeznictví. Na papírku spoustu portugalských slov, která jsem nedokázala přiřadit k částem prasete a krávy, a tak jsem se se zoufalým výrazem obrátila na mohutnou paní řeznici, s tím, že dělám cozido a nevím, co do něj patří. Řeznice na mě pobaveně koukla, zeptala se pro kolik to má být lidí a pak začala zkušeně házet kusy masa do košíku. Za pět minut bylo hotovo a já odcházela s asi pětikilovou taškou masa - byl tam bůček, žebra, slanina, kus zadního hovězího, kus vepřové nožičky, chouriço - pálivá klobáska a morcela - něco jako jelito.
Večer jsem si otevřela láhev vína, pustila si sambu a mezi tancem a popíjením začala připravovat cozido. S hrůzou v očích, protože to všechno stálo spoustu pěněz, a protože mě vyděsila paní, která se se mnou dala v řeznictví do řeči, bylo jí tak padesát, a řekla mi, že cozido nikdy nedělala, protože je to strašně složité a výsledek není nikdy jistý.
Všechno jsem nakrájela na kousky nebo kusy, vrstvila do hrnce a zasypávala solí, pepřem a pálivou pimentou. Vyšlo to úplně akorát - je vidět, že paní řeznice ví, co dělá. Dopila jsem láhev, vyrazila na koncert a pak jsem až do rána buď civěla do tmy a nebo se zmítala ve snech plných nedovařené zeleniny a tuhého hovězího.
Ráno jsem si u busu oddechla, protože lidi přišli a bylo jich dost (akorát jsem musela přesvědčit řidiče, aby na ně počkal...). Ve Furnas jsme cozido odnesli až ke caldeiras - dírám plným horké páry, kde nám ho pan hlídač zavázal do prostěradla, spustil dovnitř, zasypal hlínou a dal kartičku s číslem jako v šatně. Obešli jsme jezero, vydrápali se na vyhlídku (všechny holky mě v té chvíli nenáviděly, protože zjevně nečekaly, že budeme i chodit) a šli se naložit do horké lázně. Po hodině, žlutí a vyluhovaní, jsme vyrazili zase zpět k jezeru, protože cozido bylo v zemi už pět hodin.
Hlídač ho vytáhl, usadili jsme se ke kamennému stolu, kterých je tam spoustu a kolem nás obědvaly místní rodiny. Já měla tep asi 160 a studený pot a hlavou mi běžely ty nejhorší představy. Když jsem ale sundala pokličku, objevila se lahodná omáčka, měkoučké maso a uvařená zelenina a tak jsem si naložila vrchovatý talíř a z radosti a štěstí se přejedla jako už dlouho ne.
PS: A žili spolu štastně...

Tuna!

Poslední dva dny jsem si připadala fakt divně, zvlášť na univerzitě. Vypadalo to totiž, že se tu buď koná sraz příznivců sci - fi (to už jsem jednou zažila v Chotěboři a bylo to dost děsivý) a nebo to Harry nezvládl a válka v kouzelnickém světě se přenesla sem k nám (a my o tom nic nevíme, protože Rowlingová v posledním díle nechtěla odsoudit miliony dětí na světě k nespavosti).
Ve skutečnosti jsou všichni ti lidi zahalení do dlouhých černých plášťů studenti z celého Portugalska (Porto, Lisabon, Minho, Évora, Coimbra), kteří se sem sjeli na desátý ročník mezinárodního festivalu El Açor.

No a kdo by si myslel, že tuna v nadpise tohohle článku znamená tuňák, hluboce by se mýlil, poněvadž tuňák se portugalsky řekne atum a tuna označuje nopála nebo opuncii (docela zvláštní kombinace), ale taky tuláctví. Což je předpokládám to "odkud - vítr - vane", protože tunas jsou studentské spolky fungující už dlouho na většině portugalských univerzit. Většinou jsou buď mužské nebo ženské, jejich členové nosí ty všemožné kouzelnické hábity (když se schází) a umí buď tančit, zpívat nebo hrát na nějaký nástroj, popřípadě všechno dohromady. A všichni rádi křičí dohromady tuna!!!

Přišlo mi to dostatečně divný na to, abych se šla podívat, takže jsem se večer vydala směrem, kam mířily zástupy kouzelníků a došla jsem až ke Coliseu Micaelense - předpokládám, že je to místní divadlo, ale konají se tu i různé plesy a slavnosti. Koupila jsem strašně drahou vstupenku na oba dva dny festivalu a říkala si, že přece nejsem blbá, abych za tohle zaplatila tolik, co za týden projím, a že sem prostě přijdu druhý den a tu vstupenku prodám. Teď už vím, že to neudělám, protože včerejší večer byl jedním z mých nejlepších hudebních zážitků v životě a to nekecám. Tunas jsou totiž opravdu obrovské - mají mezi 30 - 60 - 70 členy a když všichni najednou zpívají a u toho hrají na mandolíny, kytary, housle, cella, bubny, trubku, saxofon, housle...no bylo to fakt neskutečné a fakt před nima padám na zadek, protože nemají žádné sbormistry ani odborné vedení, ale přesto zvládají mistrovsky zahrát i tak těžké věci jako je Czardas od Montiho (a zní to dobře!). Navíc divadlo bylo narvané k prasknutí a byla tu skvělá atmosféra...a nejvíc když na scénu přišli vlajkonoši, kteří umí s vlajkami všemožné kousky a různé s nimi hází a mávají a vypadá to skvěle. Takže dneska jdu zase a hrozně se těším. Tuna!

PS: Napadají mě dost sentimentální myšlenky na to, proč u nás studentským životem myslíme "nemuset nic moc dělat a moct chodit po hospodách a občas si střihnout brigádu, abych měl na pivo". Proč u nás nejsou kruhy, spolky, proč neznáme ani slova Gaudeamus igitur a vrcholem akademické kultury jsou srandovní oblečky chlapíků na promoci. OK, asi to zní divně, ale myslím, že všichni tihle studenti budou na vysokou dlouho a dobře vzpomínat, zatímco my ani nemáme na co.

Jak to jde

Sedím ve svém oblíbeném (až na to, že nezavírají dveře, takže je tu děsná zima) baru, popíjim pivo (je nejlevnější) a strašně trpím. Hrozně mě totiž bolí svaly na obou lýtkách, taky na břichu, celé ruce a zadek. Nevím, jestli ten tréninkový plán, který mi vytvořila má super trenérka (super nejen proto, že je z Rumunska, takže konečně někdo, komu rozumím), vydržím. Ještěže je tam jeden den na odpočinek (můžu do sauny, tureckých lázní nebo jacuzzi, což nevím, co je, ale zní to dost výhružně). Když jsem nakráčela v sobotu do svého fitness clubu, dívali se na mě všichni jako na úplnýho cvoka (ženský nenávistně, protože se tak dívají na každOU), protože jsem na sobě neměla tepláky a mikinu, jako všichni, ale krátkou sukýnku na squash. Tak jsem hned druhý den, když se mi konečně podařilo pohnout oběma nohama, vyrazila na nákupy a teď vlastním úžasné černé tepláčky španělského střihu, dvě sexy trička a jediné, co mi chybí, je růžové potítko. Vůbec ty ženský ale nechápu, protože na sobě mají dlouhý tepláky, tričko, další tričko a další tričko a mikinu, deset potítek na rukách i na hlavě, potí se jako prase, protože v té posilce je strašné vedro i když člověk necvičí, ale i přesto mají oblečené tohle všechno!
No ale kromě toho je to super, zabije to spoustu času, navíc se schválně sprchuju strašně dlouho, když máme doma tak drahou teplou vodu, taky se různě protahuju a hopsám na fitbalech, abych tam byla co nejdýl. A navíc (tohle sem píšu spíš jako motivaci pro Igora: ) jsem tady potkala strašně pěknýho chlapa, který učí plavání pro děti (!).
Ve škole to vypadá, že asi budu muset začt něco dělat. Na francouzštině se totiž provalilo, že umím francouzsky líp než všichni ostatní (oni ji ale mají teprve druhý rok), takže abych se nenudila, musím dělat zvláštní úkoly. Ach jo, vůbec se to začíná nějak množit, a navíc jsou tu všichni hrozně vzorní a i učitelé učí opravdu dvě hodiny a taky na všechny hodiny chodí.
Tenhle víkend organizuju piknik pro Erasmáky. Tak jsem zvědavá, myslím, že když nebudu obědvat sama, bude to úspěch. Na minulé party, v sobotu, jsem totiž byla jen s pěti lidma - zato to ale stálo za to a vzpamatovala jsem se z toho až včera.
Všichni tu okolo sledují fotbal - Sporting s kdovíkým a jí u toho různý dobrý věci, takže musím jít už domů, uvařit si nějakou super zdravou večeři. Asi zkusím vymyslet něco z fazolí, kterých jsem si koupila asi kilo v nadšení, že je to hrášek. Ach jo. Asi se budu muset naučit říct portugalsky: Je tohleto hrášek?!

Dneska

Dneska jsem si vytvořila hodně sofistikovaný plán, co budu dělat, když je tu fakt problém vymyslet, co s večerem...ránem, dopolednem, odpolednem...a Erasmáci jsou úplně marní (například jsme měli mít společnou večeři, ale zrušili ji, protože se přihlásilo málo lidí - what a fuck?!).
Na radu spolubydlící (myslím, že to jméno je Arnoura ale nejsem si jistá) jsem zašla do nového hotelu, který je na stejné ulici, kde bydlíme, asi pět minut daleko. Zaplatila jsem 25 euro a můžu chodit každý den, kolikrát chci a na jak chci dlouho, do posilovny, bazénu, sauny, na aquaerobik a spoustu dalších věcí. Navíc mě zítra vyšetří, aby mi mohli doporučit co nejlepší cvičební plán a aby za mě nemuseli nést zodpovědnost, kdyby ten cvičební nápor moje ubohé tělo, zvyklé spíš na vysedávání nad pivem nebo knížkou, nevydrželo. Taky budu mít svého trenéra. No a nejlepší je, že to tam vypadá fakt čistě a udržovaně, a tak se mi třeba nestane, že bych tam potkala švába jako ve sprchách na squashi (jako snažili se - během té doby, co jsme tam chodili, vyměnili plesnivé závěsy ve sprchách, přidali i sprchové hlavice, takže voda už netekla jen proudem, ale švábi tam byli vždycky... a ne žádný ořezávátka, pěkně pěticentimetroví macci). Takže jsem fakt nadšená.

Dál jsem vymyslela, že se fakt zkusím naučit španělsky a taky, že zkusím aspoň přinejmenším shromáždit materiály na bakalářku. Už mám tipy na knížky a články a na pána, který se zabývá otázkou nezávislosti Azorů (ech...to by mělo být téma té bakalářky...) od vyučující Historie Azorů a navíc jsem zjistila, že univerzitní knihovna je to nejlepší co mě mohlo potkat. Ne že by tu bylo kdovíjak moc knížek, ale je tam teplo (což se nedá říct o většině ostatních budov včetně našeho bytu) a je krásná a příjemná. Celá budova je ze dřeva a sopečného kamene, jsou tu malé kabinety pro studenty, se stolem a křesílky a pohovky a internet a...no prostě to vypadá jako ideální místo pro studium. Koukněte tady.

No a další místo, které tu mám ráda, je trh. Bydlíme přímo na Rua do Mercado a trh je cca minutu od našeho bytu. Zjistila jsem, že nejlepší je chodit sem v pátek, protože je tu úplně nejvíc zemědělců a mají super čerstvé všechno na co si vzpomenu. Prodává se tu i spousta věcí, které neznám, a tak je vždycky chudáky otravuju a chci recepty a tak. Ale jsou všichni hodní, pomáhají s věcma do tašek, vybírají to nejlepší, mluví pomalu a zaokrouhlujou dolů. Taky je super, že mají všude napsané, jestli to, co prodávají je regional - z Azor nebo nacional - z Portugalska. Zatím jsem nepotkala jedinou věc, co by byla odněkud jinud, což je skvělý, když si člověk vzpomene na čínský česnek a podobné lahůdky na Zelňáku. Samozřejmě tu mají milión ananasů a ananasový likér atp., protože ananasy se tu ve velkém pěstují. Upřímně nechápu proč, protože je tu na ně zjevně moc velká zima a jsou strašně kyselé a drahé. No ale místní si je asi ze zvyku kupují nebo s nima možná dělají něco, co já neumím. Taky je tu krámek se sýrem (na každém ostrově dělají vlastní sýr a jmenuje se pak podle toho ostrova- zatím nám nejvíc chutnal Sao Miguel, protože je úplně jako vyzrálá gouda) a skvělé řeznictví, kde mají úplně čerstvé, levné a dokonalé maso, které má samo o sobě chuť (!). Dneska jsem tam viděla i králíka, tak z něho zkusím možná něco uvařit.
Takže když to vezmu kolem a kolem, bydlíme na dost strategickém místě: ).

Jak jsme si půjčili auto II.

V neděli jsme vyrazili na opačnou stranu než v sobotu a projeli celou západní stranu ostrova směrem od Ponta Delgady. Měli jsme několik tipů - třeba na městečko Relva ležící úplný kousek odsud, u letiště. Měly tu být "tradiční domky", ale buď jsme nepochopili, že to, co vidíme, je tradiční domek, nebo jsme je nenašli. Ale snaha byla. Směrem po pobřeží pak bylo několik krásných vyhlídek, starých mlýnů (tohle třeba nechápu - mají je vyznačené v mapě, průvodce o nich píše, ale místo aby se o ně starali, aby sem mohli jezdit turisti, není k nim ani cesta a jsou bez lopatek, rozpadlé...) a úplně největší bomba: maličká zátoka, kde pod kameny vyvěrá horký pramen (něco přes 60 stupňů) a horká voda se mísí se studenou mořskou. Moře bylo ale hodně rozbouřené, takže to nebyla žádná pohodička a válení se, ale občas docela boj - museli jsme se držet lana, aby nás vlny nenatlačily na skálu...ale pocit, kdy na vám na nohy jde úplně vřelá voda a na záda zároveň studená vlna, byl fakt super: ).
Ke štěstí nám už chyběl jen oběd, takže jsme se zastavili v Mosteiros a dali si queijo branco s pimentou (lahodný čerstvý sýr s pálivou omáčkou), já si dala nějakou rybu která nevím, jak se jmenovala a Igor si objednal místní specialitu: polvo assado - chobotnici. Vždycky když jsem jedla chobotnici, nebylo to vůbec dobrý a hlavně to nevyadalo jako chobotnice, ale jako kousky čehosi gumovýho. Ale Igor dostal talíř s několika batátama a přes to bylo přehozených několik obrovských kusů černých chapadel v celku. Přísavky byly velké jak můj nehet! No vypadalo to dost šíleně, ale byla to ta nejlepší chobotnice, kterou jsem kdy jedla.
Po obědě jsme pokračovali dál po pobřeží a stejně jako na opačné straně jsme zjistili, že tu nic není: ). Hledali jsme bývalou továrnu na zpracování velryb, ale dopadla stejně jako mlýny. Nebo si z nás možná místní dělali prdel:). Takže nejlepším zážitkem z celého pobřeží byly asi cesty z útesů dolů k moři, které mají sklon asi 35 stupňů a chvilkama jsme, zvlášť když začalo poprchat, měli strach, jestli se vůbec dostaneme zpátky nahoru.
Taky jsme viděli Caldeira Velha - horký vodopád s přírodním bazénem, kde se dá taky koupat a pak další místo, kde se koupat nedá, i když je to vyznačené v mapě.
Cestou na jižní pobřeží jsme pak vystoupali až do hor, kde bylo pět stupňů a sníh a bylo vidět krásně na celý ostrov a na vodopády schované v horách. Ale jen chvilku, protože pak přišly mraky a mlha a začalo lít, a tak nám moc nevyšly fotky. I když ony by asi nevyšly ani kdyby bylo hezky... Každopádně tady ty aprílové změny počasí jsou tu na denním pořádku.
V pondělí jsme jeli nakoupit zásoby na ten měsíc, kdy tu budu sama...no kdyby někdo viděl obsah našeho vozíku asi by mi doporučil přihlást se k anonymním alkoholikům. Ale koupili jsme i mlíko! A hlavně jsme koupili steaky ze žraloka a bůček a ještě nějaké malé rybičky a jeli přes jezera Sete cidades až na západní pobřeží, kde jsme našli odpočívadlo s grily a začali kuchtit oběd. Prvním oříškem bylo zapálit vůbec oheň, protože foukalo jako prase a dřevo, které jsme nasbírali cestou, vůbec nehořelo. Tak jsme museli vylézt na strom a natrhat něco, čemu by se dalo s dobrou vůlí říkat chrastí a taky nasbírat suché listí z nějakých obrovských kytek okolo a hodně foukat, abychom měli aspoň trochu žhavého uhlí. Nakonec to všechno ale dobře dopadlo a najedli jsme se až na trochu popela a rzi fakt skvěle.
Mmmm, závěrem...půjčit si auto na tři dny by bylo fakt zbytečný, protože je to tu fakt maličký:). Ale je tu krásně.

Jak jsme si půjčili auto I.

Včera jsme vyjímečně vstali jen o hodinu později než byl nařízený budík a běželi hrát squash. Igor mě konečně naučil držet raketu tak, jak se má, a tak jsem ho porazila ve dvou setech (OK, přiznávám, dostala jsem náskok 10:0, ale i tak je to dobrý!) a v jednom jsem prohrála - za trest jsem musela vařit oběd a Igor šel do půjčovny pro auto. Nakonec to usmlouval na fakt hodně příjemnou cenu a po obědě jsme vyrazili objevovat severovýchodní pobřeží ostrova. Cílem bylo město Nordeste, podle průvodce nejzapadlejší místo na ostrově. Jak jsme zjistili, autor se nespletl, protože tam není vůbec, ale vůbec nic : ). Pobřeží je ale plné krásných vyhlídek - miradouros, odpočívadel se stolky a krby na grilování, malých vesniček, kde chodí ženy v černém a chlapi nesundávají holínky asi ani v posteli, a kde je středem dění jediná cervejaria, která slouží zároveň jako obchod, a krav, kvůli kterým se na jediné místní cestě tvoří zácpy... V jedné takové zácpě dostal Igor strašnou chuť na čerstvé mléko a marně jsem se mu snažila vysvětlit, že krávy se dojí většinou jen ráno a večer, a že večer pořád ještě není... dalo nám to docela práci, ale nakonec jsme díky téměř detektivnímu sledování pána, který jel na koni (na holku!) s dvěma velkými káděmi na mléko, přijeli až k posto do leite - výkupně, kam všichni místní zemědělci přijíždí každý den prodat svoje mléko. Jeden z nich nám tu to svoje dal úplně zadarmo a bylo ještě úplně teplé a úplně dokonalé!
Taky se mi tu splnil sen (už druhý - prvním bylo vidět prales a to se tu splnilo celkem lehce) - byli jsme ve výrobně čaje a na čajové plantáži! V Porto Formoso je totiž jedna ze dvou posledních čajových továren, kde se vyrábí tři druhy černého čaje, a kde vám ukážou proces pěstování a výroby čaje od začátku do konce a ještě vám ho dají ochutnat a to všechno zadarmo...Tak z toho jsou trošku víc fairtradeové fotky než je ta z Burger Kinga : ) .
Asi nejkrásnější z celé cesty byl přírodní park - údolí s vodopády a tůněmi a vodními mlýny, kam si ještě určitě zajedeme ugrilovat nějaké ryby nebo zaplavat v tůňce - včera totiž bylo hezky jen když jsme seděli v autě a jakmile jsme vylezli, začalo pršet. Taky proto jsme oželeli plánované spaní pod širákem a jeli za tmy dál, až na jih do Povoação, kde jsme u fotbalu snědli strašnou spoustu nezdravého jídla. A protože nám bylo těžko a unaveno, rozhodli jsme se pro nejlepší odpočiněk - horkou smradlavo - sirnou lázeň ve Furnasi, kde jsme byli skoro sami a už za úplné tmy. Sice nám klasicky všechno mezitím zmoklo, ale stejně jsem vychladla až doma v naší superchladné ložnici. Pokračování příště : ).

PS: Jo a jinak jsem se v pátek uklidnila, že nejsem až tak úplně blbá, že místním nerozumím, protože jsem se bavila s lektorkou, co nás má na portugalštinu, a ta mi řekla, že její manžel tu začal rozumět až po půl roce a to je z Porta. Tak se hned cítím líp a přikyvuju tomu jejich žbrblání s úsměvem : ).