Nenapadá mě žádnej název

V posledních týdnech začínám doopravdy nemít ráda místní univerzitu. Nejenže Erasmus koordinátorka je studenej psí čumák a jít za ní do kanceláře něco řešit je jako nejít tam vůbec, ale taky všechny dokumenty, co potřebujeme k odjezdu, se mi nedaří získat už cca 21 dní. Respektive už jsem je všechny měla a pak si to najednou rozmysleli, sebrali mi je a teď potřebují milión dalších papírů, razítek a podpisů, aby mi je dali zpět a nemuseli jsme vracet stýpko. Mám pocit, že se lekli toho, že nebudou mít co na práci. Nepříjemné setkání s pověstnou portugalskou byrokracií, která je ve srovnání s Francií ještě zhoršená neskutečnou přezaměstnaností a tím, že na mě všichni huhlají azorštinou. Teda vlastně spíš saomiguelštinou, protože na ostatních ostrovech se mluví normálně (největší vtípek na obyvatele ostrova Sao Miguel a jejich příšený přízvuk je: Víš které aerolinky jsou nejrychlejší na světě? SATA (letecká společnost létající na Azory a mezi nimi), protože z Terceiry (jeden z ostrovů) do Japonska se dostanete za 45 minut, ha - ha - ha: ).

Dalším bodíkem ve prospěch místní univerzity je úžasná knihovna, která je sice architektonickým skvostem (protože to je jediná moderní stavba na celých Azorech), ale buď to pan architekt nedomyslel a nebo se tu šetří, každopádně v ní nenajdete jedinou molekulu kyslíku. S vedrem a 98% vlhkostí, co tu panuje, se tak z celé budouvy stává skleník, kde si v prvních pěti minutách propotíte i podprsenku (nebo trenky), v dalších pěti přestáváte dýchat a pak rovnou omdlíte. Takže moje shánění materiálů na bakalářku se rázem mění v cvičení kapacit jako u hasičů.
Dalším z problémů je pak systém značení knih, který musel vymýšlet nějaký umělěc nebo numerolog, protože každá knížka je označena cca 15 písmenky a čísly bez jakékoli logiky. A třešinkou na dortu je to, že žádnou z knížek si nemůžete odnést domů. Na začátku jsem si sice nadšeně zařídila čtenářskou kartičku, ale to jsem si nestihla všimnout papíru s nápisem "všechny knihy s červenou etiketou jsou určené pouze ke konzultaci na místě" - viz foto č. 2 a taky toho, že naprostá většina knih je tou červenou etiketou opravdu označena. viz. foto č. 1. Takže svoje dny trávím u kopírky, hromadím kila papíru, které mi budou na zpáteční cestě dělat určitě velkou radost a ztrácím peníze...

Kromě všeho, co se týká školy, je ale všechno čím dál lepší...moře je čím dál teplejší počasí nedovolí ani chvilku myslet na horkou koupel ve Furnasi a v našem domě je taky veselo, od té doby co se sem přistěhovali Matteo z Itálie a Dimitris z Řecka. Jsem sice nucena celé dny poslouchat příšernou řeckou hudbu, ale vynahradí mi to výborné tzatziky a podobné dobroty.

V souvislosti s dobrotama musím napsat o dnešním obědě - čerstvé grilované sardinky, salát a víno jsme dostali za odměnu za pomoc při čištění přístavu v Ribeira Quente. Vytáhla jsem sice jen pár pneumatik a sáčků s bordelem, ale spolubydlící Eva se potápí, a tak těch pokladů ze dna během hodiny pod vodou přinesla mnohem víc...nejvtipnější ze všeho byl asi přiopilý rybář, který nás obcházel a přesvědčoval, že tenhle šutr sice jo, ale tuhle pneumatiku a támhletu židli pod vodu nepotopil. A překvapivá byla na Portugalce dokonalá příprava a organizace...a taky policajti z polícia marítima jsou děsně sexy...hezký den. Snad jsem si zlepšila karmu za ty burgery u BK.

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka III.

Zpět v Hortě, na Faialu jsme se samozřejmě zase chvíli zdrželi u Petera (měla jsem pořád strašný hlad :) a k večeru začali stopovat směrem ke kempu, kde jsme chtěli spát. Chvíli to vypadalo, že stopařské štěstí nás nadobro opustilo, ale nakonec jsme chytili paní, co nás zavezla asi o 10 km dál něž měla a pak rodinku, kteří nás starostlivě hodili až do kempu (samozřejmě taky dál než jeli sami). Ten byl samozřejmě zavřený, ale to ničemu nevadilo, protože měl otevřený vchod a nízké zdi. Tatínka téhle rodiny jsme potkali v obchodě druhý den ráno, když jsme si už úplně zoufalí ze stopování šli koupit pivo a ledňáka. Jel sice jen kousek dál do práce, ale vzal nás zase až na druhý konec ostrova, kde měla být krásná pláž a pizzerie, obojí dle doporučení Larsena. Pláž byla sice krásná a divoká, ale byly velké vlny a šlo se k ní tři kiláky z kopce (my jsme to sjeli na korbě s dvěma chlápkama co se celou dobu potutelně pohihňávali, protože určitě věděli, že se na ní nedá koupat a že to budem muset šlapat celé nahoru)a pizerie byla zavřená. Takže zase do kopce a chytit stopa do Capelinhos, což je poslední severo - západní cíp ostrova. Zastavili nám dva mladí (relativně) Němci, shodou okolností se stejnou trasou a společně jsme jeli až do Capelinhos (zavřeno, protože v pondělí) a pak až k Larsenovi do vesničky Varadouro, kde má svůj prázdninový dům.
Poznat ho bylo celkem snadné, kromě třímetrového kaktusu, ze kterého vyrůstá uprostřed úplně jiný strom (což mělo být znamení), má před domem i stožár s dánskou vlajkou. Z původní návštěvy na skleničku se nakonec vyklubaly dva dny, kdy nám Larsen s manželkou dělali průvodce. Larsen nám ukázal celý dům, zahradu s banánovníky a kávovníky a v obýváku (zaskládaném bednami s vínem, aby to tu ty tři měsíce vydržel) i svou chloubu - dřevěný bar s hromadou alkoholu (třeba vína z r. 1972) a desek. Vypadalo to, že mají doma dobře rozdělené role - manželka pracuje (když jsme přišli, malovala pokoje) a on popíjí a poslouchá Abbu :). Jinak v té vesničce, kde bydlí, nebylo nic zajímavého. Před lety tam sice vyvěral horký pramen, a tak postavili lázně, ale pak se hnula zem, jak se tu ostatně hýbá každý den, a bylo po prameni a tím pádem i po lázních. Takže je tu dnes mrtvo a jediní obyvatelé jsou právě takoví Larsenové...
Po výborné večeři v místní hospůdce (caldo verde - nejlepší portugalská polívka, hambáč s domácíma hranolkama a feijoada - to už jsem tu popisovala - zbytky z kuchyně s fazolema, mňam) jsme nakonec nestrávili noc u nich doma (a to jsme si mohli vybrat asi tak z deseti pokojů), ale došli téměř až ke Capelinhos, kde jsme s Larsenem měli na druhý den ráno sraz.
Noc mezi rákosem byla dost zajímavá, protože jsme zjevně spali v kolonii racků, kterým se to moc nelíbilo. Byl to ale jiný duh racka, protože tihle se nechechtali, ale vydávali nesktečně děsivý industriální zvuk. To teda musel mít Stvořitel hodně kreativní náladu, když tohle vymýšlel :).

V Capelinhos v roce 1957 začala soptit podmořská sopka a soptila a zemětřesila celý jeden rok, během kterého kvůli ní z ostrova emigrovala spousta obyvatel. V roce 1958 ale všechno skončilo, sopka se uklidnila a dnes je tu úžasné podzemní muzeum vulkanismu. Kromě stálé expozice o sopce a erupci (asi bych taky utekla vidět tohle...) a vulkanickém původu Azorů, hologramů, dokumentů a výstavě o nejslavnějších sopkách světa, vám taky pustí 3D film o vulkanismu a nakonec můžete vyšplhat na starý krasný maják, ze kterého je vidět celý vulkán. Dalo by se tu strávit hodně času, ale na nás už čekali Larsenovi, aby nás vzali na spanilou jízdu ostrovem. Nejdřív jsme šli na oběd, dali si cozido (tentokrát vařené jen v hrnci)a strašně se přejedli, protože v téhle restauraci dávali stejné porce ať už u stolu seděli čtyři nebo deset lidí a pak na krátkou procházku (v našem stavu "po Picu" bychom nic delšího nevydrželi, nohy nás bolely ještě další tři dny a Larsen se Igorovi pořád smál, že chodí jako John Wayne) okolo levadas, což jsou kanály, které dřív sváděly vodu z hor dolů do vesnic. Larsenova téměř šedesátiletá manželka v kozajdách čile hopkala mezi kalužemi (protože z rána lilo jako z konve), ďábelsky a bezdůvodně (jak jsme si už zvykli) se smála a my se zmokle ploužili za ní, jako kdyby nám bylo 60 a jí 20 (resp. téměř 30). Po téhle super procházce nás vyvezli až ke caldeiře - kráteru po staré vyhaslé sopce o obvodu asi 6km, což je tady na Faialu hlavní turistická atrakce a je to opravdu pěkné. A k tomu ještě návštěva Larsenova oblíbeného baru, rodné vesničky Larsenovy manželky a krásné vyhlídky na Hortu. V Hortě jsme oba pozvali na kafe a pivo, udělali mou vytouženou fotku před Peter's café a před lodí se s Larsenovými rozloučili málem jako s dědečkem a babičkou. Jen doufám, že dodrží, co slíbili a někdy se za námi přijedou podívat, abychom jim mohli oplatit to, co oni udělali pro nás...

Z Faialu už jen domů...přečkat ošklivou a deštivou noc v industriální zóně u přístavu na Terceiře, protože debilní lodní společnost Atlanticoline sem přijede v 11 večer a odplouvá v 7 ráno a na lodi pak dalších 6 hodin vymýšlení jakékoli zábavy (město moře kuře, kdo zná víc států USA apod.), aby nám to do Ponta Delgady líp uteklo.

Sice jsme nestihli prý ty nejkrásnější ostrovy, Flores a Sao Jorge, ale musíme si přece nechat něco na stáří, na důchod, až budem mít svou jachtu a doplujem si sem pěkně z Evropy...nebo možná z Karibiku, kde budem mít letní dům :).

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka II.

Na lodi mířící z ostrova Terceira na ostrov Faial, do města Horta, jsme se seznámili (teda spíš on se seznámil s námi) s Larsenem z Dánska a jeho azorskou manželkou (o které jsme si původně mysleli, že je vypadá jako sjetá jen na té lodi, protože si vzala nějaké prášky na nevolnost, ale vypadala tak i potom, takže to tím rozhodně nebylo). Larsen má dům na Terceiře, ale na léto vždycky bývá ve svém druhém domě na Faialu (dánský důchod, tak to se asi dobře žije...), a zná všechny ostrovy, a tak nám na mapě zakroužkoval všechna místa, která určitě nesmíme minout, a taky svůj dům, kam prý máme určitě přijít na návštěvu.

Vylodili jsme se v Hortě a jak se sluší a patří, večer jsme strávili v Peter's Café. Peter's Café je fenomén, bar, který znají všichni pořádní jachtaři na světě (protože Horta je významný jachtařský přístav), posílají si sem dopisy z celého světa, existují dokonce obchody s Peter's Café oblečením a přestože je to velmi turistické místo, pivko tu stojí euro (stejně tady ale všichni pijou gin - tonic). Během dne tu spíš vysedávají němečtí turisti, ale večer taky sailormeni, kteří zrovna přijeli z Karibiku nebo taky z Evropy. A když nemáte línou pusu, dá se tu najít jachta, která pluje třeba na Algarve, shání posádku a vezme vás.
Na druhý den jsme vyrazili na ostrov Pico, přestopovali ho z jedné strany na druhou a cestou stihli zmoknout, vidět spoustu vinic a velrybářské muzeum a opít se téměř zadarmo ve sklípku A Buracca, kde měli sice zavřeno, ale chlapík jedoucí okolo zastavil a přemluvil majitele, aby pro nás otevřeli. Prováděla nás jejich dcera, které bylo zjevně úplně jedno, kolik toho vypijeme, a tak nám třeba vína, jehož láhev stojí normálně 20 euro, nalila rovnou dvoudecovou skleničku. Likéry i pálenky tu dělají úplně ze všeho, z ananasu, ostružin, maracuji, bylinek a zrovna ty pálenky jsou dost nebezpečné, protože jen tak jemně hladí a hladí a hladí a pak jste najednou z ničeho nic úplně našrot. Se stopem to bylo na Picu jednoduché a někdy jsme dokonce ani nezvedli palec a už nám někdo stavěl. Třeba pán, který nás vzal až k sobě domů, vybavil flaškou domácího vína a pytlem banánů ze zahrádky na večeři a ať se prý ráno přijdeme osprchovat.
Ráno jsme si to ale už frčeli na korbě (to je taky docela výhoda, všichni tu jezdí pick-up tracky, takže na korbu vás většinou vezmou) jinam a vyrazili na přechod ostrova napříč, mezi horami, krávami a jezírky, až do Lajes, kde je pěkné velrybářské muzeum (velryby už se tu lovit nesmí, a tak jediné, na čem se v souvislosti s nimi dá vydělat jsou muzea a whalewatching...) a neskutečně teplý oceán. Večer jsme chytili nejlepšího stopa. Palec jsem zvedla na poslední chvíli, ale chlapík mě posadil do kufru, Igora vedle sebe, nepromluvil za celou cestu ani slovo (a veškeré pokusy o komunikaci selhávaly) a vyvezl nás až tam, kde začíná cesta na vrchol Pica. Musel si kvůli nám zajet tak 30 km, což jsme absolutně nechápali a pokládali mu debilní dotazy typu: "Vy chcete jít taky na Pico? A kam jedete teď?" Ale on nás prostě vysadil uprostřed ničeho a jel zase zpátky domů. Tak jsme se vyšplhali asi kilometr dál, k jeskyni a v ní strávili (sloveso "strávit" je v tomhle případě vhodnější než "spát") velmi mrazivou noc (s letními spacáky v mínus 5, paráda). Ráno jsme posnídali Snickersku a kamennou housku z předvčerejška (jediná svačina, jak prozíravé)a vydali se na vrchol. Počáteční euforie, že tohle přeci vylezem za hoďku a za dvě hoďky jsme zpátky i s vrcholovým opalováním, se ukázala jako hodně mimo. Cesta nahoru byla brutální, chvilkama se přímo horolezilo, lávové kameny byly ostré a bez svačiny a dostatku vody a s únavou z noci a předchozího dne to byl fakt mazec. V polovině jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem vymyslela dobrou strategii a až do konce cesty jsem myslela na úplné kraviny. Jména spolužáků ze základky, portugalská slovíčka, různé recepty...zabralo to a opravdu jsme se doplazili až k pláni, která vypadá jako Mordor a uprostřed které se vypíná skála - vytoužený vrchol. Tady už šlo o horolezení beze srandy, ale zvládli jsme to. 2 351 m.n.m., nejvyšší hora Portugalska, sopka uprostřed Atlantiku. Super : )

Cestou dolů byla samozřejmě mnohem horší. Bez vody a bez svačiny a s nohama, které si dělaly, co chtěly, levá šla do prava a druhá naopak. Já navíc jakobych šla v papučích, s teniskama, které už něco zažily a rozpadat se začaly už cestou nahoru. Naštěstí se tu ale jako anděl objevil Amík z uest weržínja, dal nám napít a zachránil nás i od stopování k lodi, protože nás posadil do taxíku, co na něj čekal dole pod horou a nic za to nechtěl. Tak jsme ho pozvali na hambáč a já si dala flákotu, kterých bych snědla tak deset, kdybychom měli peníze. Takže takhle bylo na Picu.