Zpět v Hortě, na Faialu jsme se samozřejmě zase chvíli zdrželi u Petera (měla jsem pořád strašný hlad :) a k večeru začali stopovat směrem ke kempu, kde jsme chtěli spát. Chvíli to vypadalo, že stopařské štěstí nás nadobro opustilo, ale nakonec jsme chytili paní, co nás zavezla asi o 10 km dál něž měla a pak rodinku, kteří nás starostlivě hodili až do kempu (samozřejmě taky dál než jeli sami). Ten byl samozřejmě zavřený, ale to ničemu nevadilo, protože měl otevřený vchod a nízké zdi. Tatínka téhle rodiny jsme potkali v obchodě druhý den ráno, když jsme si už úplně zoufalí ze stopování šli koupit pivo a ledňáka. Jel sice jen kousek dál do práce, ale vzal nás zase až na druhý konec ostrova, kde měla být krásná pláž a pizzerie, obojí dle doporučení Larsena. Pláž byla sice krásná a divoká, ale byly velké vlny a šlo se k ní tři kiláky z kopce (my jsme to sjeli na korbě s dvěma chlápkama co se celou dobu potutelně pohihňávali, protože určitě věděli, že se na ní nedá koupat a že to budem muset šlapat celé nahoru)a pizerie byla zavřená. Takže zase do kopce a chytit stopa do Capelinhos, což je poslední severo - západní cíp ostrova. Zastavili nám dva mladí (relativně) Němci, shodou okolností se stejnou trasou a společně jsme jeli až do Capelinhos (zavřeno, protože v pondělí) a pak až k Larsenovi do vesničky Varadouro, kde má svůj prázdninový dům.
Poznat ho bylo celkem snadné, kromě třímetrového kaktusu, ze kterého vyrůstá uprostřed úplně jiný strom (což mělo být znamení), má před domem i stožár s dánskou vlajkou. Z původní návštěvy na skleničku se nakonec vyklubaly dva dny, kdy nám Larsen s manželkou dělali průvodce. Larsen nám ukázal celý dům, zahradu s banánovníky a kávovníky a v obýváku (zaskládaném bednami s vínem, aby to tu ty tři měsíce vydržel) i svou chloubu - dřevěný bar s hromadou alkoholu (třeba vína z r. 1972) a desek. Vypadalo to, že mají doma dobře rozdělené role - manželka pracuje (když jsme přišli, malovala pokoje) a on popíjí a poslouchá Abbu :). Jinak v té vesničce, kde bydlí, nebylo nic zajímavého. Před lety tam sice vyvěral horký pramen, a tak postavili lázně, ale pak se hnula zem, jak se tu ostatně hýbá každý den, a bylo po prameni a tím pádem i po lázních. Takže je tu dnes mrtvo a jediní obyvatelé jsou právě takoví Larsenové...
Po výborné večeři v místní hospůdce (caldo verde - nejlepší portugalská polívka, hambáč s domácíma hranolkama a feijoada - to už jsem tu popisovala - zbytky z kuchyně s fazolema, mňam) jsme nakonec nestrávili noc u nich doma (a to jsme si mohli vybrat asi tak z deseti pokojů), ale došli téměř až ke Capelinhos, kde jsme s Larsenem měli na druhý den ráno sraz.
Noc mezi rákosem byla dost zajímavá, protože jsme zjevně spali v kolonii racků, kterým se to moc nelíbilo. Byl to ale jiný duh racka, protože tihle se nechechtali, ale vydávali nesktečně děsivý industriální zvuk. To teda musel mít Stvořitel hodně kreativní náladu, když tohle vymýšlel :).
V Capelinhos v roce 1957 začala soptit podmořská sopka a soptila a zemětřesila celý jeden rok, během kterého kvůli ní z ostrova emigrovala spousta obyvatel. V roce 1958 ale všechno skončilo, sopka se uklidnila a dnes je tu úžasné podzemní muzeum vulkanismu. Kromě stálé expozice o sopce a erupci (asi bych taky utekla vidět tohle...) a vulkanickém původu Azorů, hologramů, dokumentů a výstavě o nejslavnějších sopkách světa, vám taky pustí 3D film o vulkanismu a nakonec můžete vyšplhat na starý krasný maják, ze kterého je vidět celý vulkán. Dalo by se tu strávit hodně času, ale na nás už čekali Larsenovi, aby nás vzali na spanilou jízdu ostrovem. Nejdřív jsme šli na oběd, dali si cozido (tentokrát vařené jen v hrnci)a strašně se přejedli, protože v téhle restauraci dávali stejné porce ať už u stolu seděli čtyři nebo deset lidí a pak na krátkou procházku (v našem stavu "po Picu" bychom nic delšího nevydrželi, nohy nás bolely ještě další tři dny a Larsen se Igorovi pořád smál, že chodí jako John Wayne) okolo levadas, což jsou kanály, které dřív sváděly vodu z hor dolů do vesnic. Larsenova téměř šedesátiletá manželka v kozajdách čile hopkala mezi kalužemi (protože z rána lilo jako z konve), ďábelsky a bezdůvodně (jak jsme si už zvykli) se smála a my se zmokle ploužili za ní, jako kdyby nám bylo 60 a jí 20 (resp. téměř 30). Po téhle super procházce nás vyvezli až ke caldeiře - kráteru po staré vyhaslé sopce o obvodu asi 6km, což je tady na Faialu hlavní turistická atrakce a je to opravdu pěkné. A k tomu ještě návštěva Larsenova oblíbeného baru, rodné vesničky Larsenovy manželky a krásné vyhlídky na Hortu. V Hortě jsme oba pozvali na kafe a pivo, udělali mou vytouženou fotku před Peter's café a před lodí se s Larsenovými rozloučili málem jako s dědečkem a babičkou. Jen doufám, že dodrží, co slíbili a někdy se za námi přijedou podívat, abychom jim mohli oplatit to, co oni udělali pro nás...
Z Faialu už jen domů...přečkat ošklivou a deštivou noc v industriální zóně u přístavu na Terceiře, protože debilní lodní společnost Atlanticoline sem přijede v 11 večer a odplouvá v 7 ráno a na lodi pak dalších 6 hodin vymýšlení jakékoli zábavy (město moře kuře, kdo zná víc států USA apod.), aby nám to do Ponta Delgady líp uteklo.
Sice jsme nestihli prý ty nejkrásnější ostrovy, Flores a Sao Jorge, ale musíme si přece nechat něco na stáří, na důchod, až budem mít svou jachtu a doplujem si sem pěkně z Evropy...nebo možná z Karibiku, kde budem mít letní dům :).
Žádné komentáře:
Okomentovat