Babi, Espanha a bitevní loď

Trochu nelogicky teď začnu tam, kde jsem minule neskončila...V Braze jsme nechali Báru (v našem ročníku na portugalštině jsme 4 Báry...z 20 lidí : )a dál jeli už jen ve třech, Peťa, Igor a já. Začalo tady počasí, na které nejsme zvyklí ani z Azorů a to už je co říct, protože, jak místní s oblibou říkají, za jeden den se tu vystřídají čtyři roční období. Prostě když jsme byli v autě, svítilo sluníčko a nepršelo. Jakmile jsme vylezli z auta, byť jen na pitomou vyhlídku, začalo lít jako z konve. Pravidelně, vždycky, bez vyjímky. Hrůza. V noci pět nebo jen tři stupně a ve dne deset. A já si samozřejmě vzala jen samé sukně.
Z Bragy jsme jeli pořád na sever, směrem na Španělsko, Galicii. Skoro na hranicích, na břehu řeky Lima, je město Viana do Castelo - v průvodci o něm nic moc nepsali, ale měli jsme hrozný hlad a kromě piva žádné jídlo, takže jsme se tu zastavili, dobře najedli a pak v uzounkých uličkách hledali nějakou hospůdku. Igorův neomylný sens (brnká si ukazováčkem o nos když s neskrývaným seběvědomím říká: "Já mám na to prostě ten sens...") nás dovedl k asi nejbizarnější hospodě, ve které jsem kdy byla.
Na ulici před ní stála hromada lidí a vevnitř to vypadalo jako něco mezi obývákem, chalupou a sklepem. Dvě místnosti, dva stoly v každé z nich, spousta nábytku a krámů, plno lidí a mezi tím vším se belhala shrbená šedivá babička s hůlkou v jedné ruce a džbánkem ve druhé - paní domácí. Vecpali jsme se mezi ostatní a vyzvěděli, co se tu pije - jediné, co babička servíruje, je pivo smíchané s vinho verde (mladé svěží víno) a cukrem, portské smíchané s pálenkou, tremoços (česky vlčí bob, žluté boby ve slaném nálevu, které se v Portugalsku jí k pivu) a domácí sušenky. Člověk by čekal, že tam budou vysedávat staříci, ale jedinou stařenkou byla madame la patronne, která se čile belhala (zní to jako oxymorón, ale doopravdy to tak vypadalo...) od jednoho stolu ke druhému, tu doplnila sušenky, tu donesla portské, tu s někým prohodila pár slov. Naprosto dokonalá. A když už jsme toho vypili a snědli dost a chystali se platit, koukla na nás, řekla přesně, co všechno jsme měli (a to tam měla úplně narváno), v hlavě to spočítala na 7 a půl eura a na rozloučenou nás všechny objala a políbila.
Všimla jsem si, že má na stěně zarámovaný dopis od prezidenta Portugalska, ve kterém jí, na základě dopisu od všech jejích sousedů, děkuje za práci pro město a jeho obyvatele. Tento rok jí bylo 84 let.

Druhý den jsme vyrazili do Santiaga de Compostela, zrovna na neděli velikonoční. V Santiagu je logicky spousta kostelů, poutníků, turistických restuarací, obchodů, kde se dají koupit poutnické hole a svatojakubské mušle, ale pro mě mu úplně chyběla jakákoli atmosféra, kterou bych čekala od jednoho z nejslavnějších poutních míst světa. Ze Santiaga do A Coruni, kde zase pršelo a všecha muzea byla zavřená, a tak jsme se zdrželi jen na procházku po centru a lovení levného oběda. Což zas takový problém není, protože tady mají dvě ulice plné nejrůznějších restaurací, tapas barů a obchodů s jamonem a člověk se tu docela nají, protože tu v menu mají polívku, první jídlo a pak i druhé jídlo a předkrm a k tomu láhev vína a vše za 7,5 eura! 
A z A Coruni zase honem zpátky, do země, kde lidem rozumíme (s vyjímkou Azorů) a kterou máme tak rádi (protože je tu levné pivo a dobrá káva : )

A teď odbočka, protože jsem zjistila, že mě moc nebaví psát o něčem, co se stalo tak dávno. Dneska se mi nechtělo vařit, a tak jsme šli na oběd a pak se procházeli v přístavu. Kotvila tu velká bitevní loď F - cosi a vypadala úplně opuštěně a dostatečně staře na to, abychom si mysleli, že je to "muzeum" a dá se na ni jít podívat. A taky na sobě měla spoustu barevných vlaječek. Jenže. Po několika minutách našeho ochomýtání-se-okolo, se z ní vynořil pán v kšiltovce a kombinéze (fakt divná uniforma) a vysvětlil nám, že je to armádní loď a že vlaječky tam nejsou na lákání turistů, ale protože je dneska výročí karafiátové revoluce (pro neznalé: konec Salazarova režimu v Portugalsku). Líná huba holé neštěstí a Igor ničím takovým nedisponuje, takže jsme se za chvilku stáli na palubě a za brebentění našeho milého průvodce, který nám všechno vysvětloval a popisoval, jsme kromě ložnic vojáků prošli úplně všechno - celou palubu s kulomety, kapitánský můstek, nitro lodi s kuchyní, spícím panem kapitánem...a to všechno za plného provozu (na lodi je sedmdesát vojáků!)! Až na ty děsné uniformy se tam mají dobře, taková tříměsíční dovolená na moři : ).

fotky jsou zde

Prázdniny II

Tak včera jsem to samozřejmě spletla. Někdy ve tři v noci jsem se z toho zjištění téměř posadila na posteli (téměř proto, že kdybych se posadila, shodím z ní Igora) - zapomněla jsem na Coimbru a repúblicu! Mezi Batalhou a Portem jsme totiž ještě strávili noc v Coimbře...jak asi všichni ví, zdejší univerzita patří k nejstarším v Evropě (roku 1290 ji založil král Dinis) a se vším všudy se tu dodržují studentské a univerzitní tradice. Mezi ně patří i existence republik, což jsou domy, ve kterých spolu bydlí studenti, sdílející všechno od jídla po volný čas. Repúblicas by neměly být jen "něco jako koleje", ale hybnou politickou silou univerzitního dění...dneska ale zůstává asi jen u myšlenky a nic moc se neděje, taky proto, že mezi sebou moc nekomunikují.
Každá república má svůj název, znak, stanovy a asi i jiný systém fungování - ta, kam se shodou okolností dostal Peťa, náš kamarád, který s námi jel do Portugalska, je spíš než komunistická anarchistická a bydlí tady dost podivní lidi (na první pohled). Jak nám Peťa vysvětlil, jediná zábava, kterou provozují společně je kontění - každý den v 20:20 chodí za místní supermarket recyklovat to, co se z obchodu vyhodí. Taky mají organizované uklízení - kdo se objeví na nástěnce (na papíru mezi ustřihnutým dredem a aktivistickými plakátky), musí uklízet určitou část domu. Vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, mám vážné pochybnosti, že jim tenhle systém funguje...My s Igorem jsme zvyklí na ledaccos, ale holky to tu docela dlouho rozdýchávaly (Bára: "Ty vole. Já jsem si zapomněla vzít tu desinfekci. Co když tady něco chytnu? Ty vole. Matka by mě zabila, kdyby věděla, že jsem jen vešla do dveří. Natož že tu spím!"). Nakonec byl ale večer na repúblice super a já jsem každopádně ráda, že jsme se tam díky Peťovi mohli podívat - do většiny repúblic se totiž člověk jen tak lehce nedostane. Bydlet bych tu ale asi nechtěla, protože mi přeci jen maminka (ač jsem se bránila zuby nehty) předala dost pravicové smýšlení, a tak ve mně pohled na člověka, kterého neznám a který se bez ptaní pustí do mého sýru za pět euro a sní ho na posezení, vyvolává cokoli jiného než radost ze sdílení.

Jediné, v co doufám, je, že se nám podařilo Peťu přesvědčit, že pozvat sem jeho rodiče není úplně dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že jsou VELMI starostliví, asi by ho násilím odvlekli někam na hotel nebo rovnou do letadla domů.

Prázdniny!

Možná teď budu psát víc, než je zdrávo - předem se omlouvám...
Ještě než jsem odsud odjela na prázdniny "na pevninu", stačila jsem nás přestěhovat - celý měsíc jsem se totiž snažila najít lepší, levnější, internetem a troubou (ano, opravdu je to pro mě tak důležité) obdařené obydlí a nakonec se, díky Bohu,uvolnil pokoj v domě, kde bydlí všechny ty milé Erasmačky, se kterými jsem celý měsíc chodila na výlety...kromě bordelu, který tu většinou všeobecně vládne a taky páru švábů, kteří jsou na líbánkách na našem dvorku (ano, máme dvorek a terasu a gril!) a na které jsem si už zvykla, protože jsem je nakonec potkala i v tom pětihvězdičkovém hotelu, kam chodím do posilovny, je to tu naprosto ideální.

Ale k těm prázdninám...na oslavu stěhování jsem se samozřejmě stihla opít a ráno jsem si do kufru, v domnění, že v Portugalsku je tepleji než u nás na ostrovech, zabalila jen jedny kalhoty a svetr a zbytek, optimisticky, tvořily sukně, šaty, sukně, sukně...takže v letadle jsem mrzla a jako vždy si slibovala, že opravdu už nikdy nebudu pít a jestli, možná, někdy, tak určitě ne v takovém množství...
Přežila jsem ale, díky stálému přísunu vody a flanelové dece, kterou jsem dostala od letušáka (tohle je vlastně takdy diskriminace, nechápu proč, když už v letadlech zaměstnávají chlapy, nevytvoří maskulinum pro letušku!) a doletěla až do Lisabonu.

Odsud jsme se s Igorem vydali přes Alentejo plné korkových dubů a olivovnků do Évory, kde toho času bydlí naše dvě spolužačky z portugalštiny - Bára a Lucka. Bydlí si dost dobře, v domě, který působí jako bývalý hotel a jediné mínus, co tenhle dům má, je absence trouby, sporáku a čehokoli jiného, na čem by se dalo vařit. Já bych se samozřejmě zbláznila...ale holkám to vyhovuje. Centrum Évory jsme prošli křížem krážem, což zabralo slabou půl hodinku a po vypití basy piv na "hotelu" se mi zase podařilo porušit veškerá předsevzetí v různých barech, kterýma nás holky protáhly. Jak jsem zjistila, taky se tu pije ta smrtící dobrota, o kterou jsem se minule stihla popálit (myslím vodka, něco sladkýho a absint a navrchu zapálené).
Ráno (ehm...) jsme s holkama a taky Peťou (ten zapřísáhlý levičák co s námi jel do Portugalska), který během večera dorazil z Coimbry do Évory (původně to mělo být do Lisabonu, ale musel šůrovat kuchyň na repúblice - viz dál, takže to nestihl) směrem na Tomar (krásný klášter s prvky manuelismu), Fátimu (nic jsem neviděla, protože podle Igora je to o ničem) a Batalhu (gotická katedrála s kaplí bez střechy) a konečně na Porto, kde jsme se potkali s Marou, Bárou a Dášou (všichni spolužáci) a kde jsme po procházce městem skončili kde jinde než ve sklepích ve Vila Nova de Gaia, kde se vyrábí portské...no a asi je jasné jak to celé skončilo...

Druhý den jsme vyrazili už jen s Peťou a Bárou do Bragy, kde jsme neobjevili nic zajímavého. Braga je hodně socialistická, plná paneláků, a jediná zajímavá věc jsou obrovské schody vedoucí ke kostelu na kopci za městem. A taky další kostel na ještě vyšším kopci, který má pod sebou (pod názvem krypta) prapodivný prostor vymalovaný na bleděmodro, obložený hnědýma dlaždičkama a vymalovaný obrazy, kde jsou spolu Jan Pavel II. a Panna Maria vypadající jako nějaká sexbomba...no, hodně děsivá věc.

Co bylo dál napíšu zítra. Teď jdu ještě poděsit páreček švábů batolících se po našem dvorku, což je taktika, kterou jsem v boji proti nim zvolila, protože na zabití jsou prostě moc velcí (tímto vřele zdravím všechny, kteří se nás chystají navštítvit : )