Z Bragy jsme jeli pořád na sever, směrem na Španělsko, Galicii. Skoro na hranicích, na břehu řeky Lima, je město Viana do Castelo - v průvodci o něm nic moc nepsali, ale měli jsme hrozný hlad a kromě piva žádné jídlo, takže jsme se tu zastavili, dobře najedli a pak v uzounkých uličkách hledali nějakou hospůdku. Igorův neomylný sens (brnká si ukazováčkem o nos když s neskrývaným seběvědomím říká: "Já mám na to prostě ten sens...") nás dovedl k asi nejbizarnější hospodě, ve které jsem kdy byla.
Na ulici před ní stála hromada lidí a vevnitř to vypadalo jako něco mezi obývákem, chalupou a sklepem. Dvě místnosti, dva stoly v každé z nich, spousta nábytku a krámů, plno lidí a mezi tím vším se belhala shrbená šedivá babička s hůlkou v jedné ruce a džbánkem ve druhé - paní domácí. Vecpali jsme se mezi ostatní a vyzvěděli, co se tu pije - jediné, co babička servíruje, je pivo smíchané s vinho verde (mladé svěží víno) a cukrem, portské smíchané s pálenkou, tremoços (česky vlčí bob, žluté boby ve slaném nálevu, které se v Portugalsku jí k pivu) a domácí sušenky. Člověk by čekal, že tam budou vysedávat staříci, ale jedinou stařenkou byla madame la patronne, která se čile belhala (zní to jako oxymorón, ale doopravdy to tak vypadalo...) od jednoho stolu ke druhému, tu doplnila sušenky, tu donesla portské, tu s někým prohodila pár slov. Naprosto dokonalá. A když už jsme toho vypili a snědli dost a chystali se platit, koukla na nás, řekla přesně, co všechno jsme měli (a to tam měla úplně narváno), v hlavě to spočítala na 7 a půl eura a na rozloučenou nás všechny objala a políbila.
Všimla jsem si, že má na stěně zarámovaný dopis od prezidenta Portugalska, ve kterém jí, na základě dopisu od všech jejích sousedů, děkuje za práci pro město a jeho obyvatele. Tento rok jí bylo 84 let.
Druhý den jsme vyrazili do Santiaga de Compostela, zrovna na neděli velikonoční. V Santiagu je logicky spousta kostelů, poutníků, turistických restuarací, obchodů, kde se dají koupit poutnické hole a svatojakubské mušle, ale pro mě mu úplně chyběla jakákoli atmosféra, kterou bych čekala od jednoho z nejslavnějších poutních míst světa. Ze Santiaga do A Coruni, kde zase pršelo a všecha muzea byla zavřená, a tak jsme se zdrželi jen na procházku po centru a lovení levného oběda. Což zas takový problém není, protože tady mají dvě ulice plné nejrůznějších restaurací, tapas barů a obchodů s jamonem a člověk se tu docela nají, protože tu v menu mají polívku, první jídlo a pak i druhé jídlo a předkrm a k tomu láhev vína a vše za 7,5 eura!
A z A Coruni zase honem zpátky, do země, kde lidem rozumíme (s vyjímkou Azorů) a kterou máme tak rádi (protože je tu levné pivo a dobrá káva : )
A teď odbočka, protože jsem zjistila, že mě moc nebaví psát o něčem, co se stalo tak dávno. Dneska se mi nechtělo vařit, a tak jsme šli na oběd a pak se procházeli v přístavu. Kotvila tu velká bitevní loď F - cosi a vypadala úplně opuštěně a dostatečně staře na to, abychom si mysleli, že je to "muzeum" a dá se na ni jít podívat. A taky na sobě měla spoustu barevných vlaječek. Jenže. Po několika minutách našeho ochomýtání-se-okolo, se z ní vynořil pán v kšiltovce a kombinéze (fakt divná uniforma) a vysvětlil nám, že je to armádní loď a že vlaječky tam nejsou na lákání turistů, ale protože je dneska výročí karafiátové revoluce (pro neznalé: konec Salazarova režimu v Portugalsku). Líná huba holé neštěstí a Igor ničím takovým nedisponuje, takže jsme se za chvilku stáli na palubě a za brebentění našeho milého průvodce, který nám všechno vysvětloval a popisoval, jsme kromě ložnic vojáků prošli úplně všechno - celou palubu s kulomety, kapitánský můstek, nitro lodi s kuchyní, spícím panem kapitánem...a to všechno za plného provozu (na lodi je sedmdesát vojáků!)! Až na ty děsné uniformy se tam mají dobře, taková tříměsíční dovolená na moři : ).
fotky jsou zde
Žádné komentáře:
Okomentovat