Tak včera jsem to samozřejmě spletla. Někdy ve tři v noci jsem se z toho zjištění téměř posadila na posteli (téměř proto, že kdybych se posadila, shodím z ní Igora) - zapomněla jsem na Coimbru a repúblicu! Mezi Batalhou a Portem jsme totiž ještě strávili noc v Coimbře...jak asi všichni ví, zdejší univerzita patří k nejstarším v Evropě (roku 1290 ji založil král Dinis) a se vším všudy se tu dodržují studentské a univerzitní tradice. Mezi ně patří i existence republik, což jsou domy, ve kterých spolu bydlí studenti, sdílející všechno od jídla po volný čas. Repúblicas by neměly být jen "něco jako koleje", ale hybnou politickou silou univerzitního dění...dneska ale zůstává asi jen u myšlenky a nic moc se neděje, taky proto, že mezi sebou moc nekomunikují.
Každá república má svůj název, znak, stanovy a asi i jiný systém fungování - ta, kam se shodou okolností dostal Peťa, náš kamarád, který s námi jel do Portugalska, je spíš než komunistická anarchistická a bydlí tady dost podivní lidi (na první pohled). Jak nám Peťa vysvětlil, jediná zábava, kterou provozují společně je kontění - každý den v 20:20 chodí za místní supermarket recyklovat to, co se z obchodu vyhodí. Taky mají organizované uklízení - kdo se objeví na nástěnce (na papíru mezi ustřihnutým dredem a aktivistickými plakátky), musí uklízet určitou část domu. Vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, mám vážné pochybnosti, že jim tenhle systém funguje...My s Igorem jsme zvyklí na ledaccos, ale holky to tu docela dlouho rozdýchávaly (Bára: "Ty vole. Já jsem si zapomněla vzít tu desinfekci. Co když tady něco chytnu? Ty vole. Matka by mě zabila, kdyby věděla, že jsem jen vešla do dveří. Natož že tu spím!"). Nakonec byl ale večer na repúblice super a já jsem každopádně ráda, že jsme se tam díky Peťovi mohli podívat - do většiny repúblic se totiž člověk jen tak lehce nedostane. Bydlet bych tu ale asi nechtěla, protože mi přeci jen maminka (ač jsem se bránila zuby nehty) předala dost pravicové smýšlení, a tak ve mně pohled na člověka, kterého neznám a který se bez ptaní pustí do mého sýru za pět euro a sní ho na posezení, vyvolává cokoli jiného než radost ze sdílení.
Jediné, v co doufám, je, že se nám podařilo Peťu přesvědčit, že pozvat sem jeho rodiče není úplně dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že jsou VELMI starostliví, asi by ho násilím odvlekli někam na hotel nebo rovnou do letadla domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat