Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka I.

Tak je teď už je po všech návštěvách, zkouškách a party na oslavu zkoušek a party na oslavu čehokoli co nás napadlo, takže můžu zase začít trochu psát. Stojí totiž za to popsat, co jsme viděli na ostatních ostrovech a jak jsme tam skoro ani neodjeli.

Už od té doby, co jsme v únoru přijeli, jsme věděli, že se začátkem léta začnou jezdit lodě z našeho ostrova Sao Miguel na ty ostatní, které jsou soustředěné všechny dohromady v centrální skupině. Pro mladé (tzn. do 30 let takže se Igor ještě vlezl) existuje karta, kterou stačí vyřídit (echm), zaplatit a pak už každá cesta stojí jen euro. Fáze vyřizování nám trvala tři dny, protože loď začíná sice jezdit 13. května, ale ještě 12. karty nikde nebyly. Takže jsme lítali z jedné kanceláře do druhé, přes celé město na neexistující adresu, kterou nám ta ženská dala asi proto, že jsme byli opravdu neodbytní a chvílemi i agresivní, a pak zase zpět a na rozpadajích se kolech spolubydlících až do další kanceláře a zpět...no prostě normální setkání s portugalskou byrokraticko - zmatenou organizací čehokoli. Nakonec jsme ale karty měli, půjčili jsme batoh a ráno nachystali svačinku a vyrazili na loď. Nikdo nám nic neřekl, takže deset minut před vyplutím jsme sebevědomě nakráčeli do odbavovací haly, kde skoro nikdo nebyl. Kromě stewardky (je to to slovo? letuška na lodi?), která na nás vytřeštila oči a jediné na co se zmohla bylo NE. Hlavou mi protlítlo, že tohle je poslední šance se na ostrovy dostat, jindy není čas, lítali jsme jak idioti kvůli těm kartám...no zkrátka jsem začala natahovat a pak i brečet, zatímco Igor se ji snažil přesvědčit, že něco takového nám přece nemůžou udělat, když nám nikdo neřekl, že máme být na lodi hodinu předem. Zatímco jsem fňukala a přemlouvala všechny co stáli okolo, Igor se rozběhl k lodi, na které už zvedali můstek, a spatřiv pana kapitána, klekl si na zem a začal prosit. Naštěstí to zabralo, pan kapitán milostivě pokynul rukou, můstek šel zase dolů a my se se sklopenýma očima ale blaženým úsměvem nalodili. Takže takhle začalo naše dobrodružství.

Za šest hodin nás vyklopili na ostrově Terceira, uprostřed industriální zóny, chytili jsme první stopa a s paní, která by z fleku mohla pracovat jako průvodce na ostrově se dostali až do největšího města - Angry do Heroísmo. Tohle město vypadá aspoň trošku víc jako město než Ponta Delgada, ale tím to taky končí. Jediné, co bych chtěla vidět je obrovská vojenská pevnost, kam nás ale nepustili. I když palác kapitánů (správců ostrovů) byl moc krásný, provedla nás jím milá paní a úplně zadarmo a hlavně se mi líbilo, že všechny ty staré talíře a hrnečky a židličky nejsou jen sbírka v muzeu, ale dodnes se používají na oficiálních večeřích místní vlády.

Zajímavější byl druhý den, kdy jsme dostopovali do městečka Biscoitos a tady nás čekala samá blaha. Prvním bylo muzeum vína, kde nás zadarmo provedli a opili nejen vínem, ale i výbornou pálenkou a taky nafotili na blog téhle vesničky. Tady taky musím podotknout, že představa, kterou jsme měli o azorském víně, byla trochu mylná. Červené vinho de cheiro je opravdu nic moc, ale někdy se dá i pít a bílé je výtečné. Pěstuje se speciálním způsobem přímo na lávových kamenech, které ho chrání a dávají mu teplo. V Biscoitos mají i raritu - vinho da resistencia (víno odporu), které má vyjadřovat vzpouru proti pravidlům, která místním vinařům někdo pořád diktuje. Na lahvi tak třeba nenajdete datum, ale jen obrázek zvířte z čínského kalendáře.
Na cestu nám v muzeu dali banány a načepovali pálenku a tak nám nezbylo nic jiného než jít vystřízlivět k moři. Taky jsme tu ochutnali místní specialitu, která se jmenuje alcatra, stojí většinou děsně moc peněz, ale zato je výborná. My ji měli za 5 euro i s kávou a vínem a nedalo se to sníst. Pak už nezbylo nic jiného než dostopovat zpět k lodi (tentokrát s předstihem) a vyrazit na další ostrov - Faial.