Na lodi mířící z ostrova Terceira na ostrov Faial, do města Horta, jsme se seznámili (teda spíš on se seznámil s námi) s Larsenem z Dánska a jeho azorskou manželkou (o které jsme si původně mysleli, že je vypadá jako sjetá jen na té lodi, protože si vzala nějaké prášky na nevolnost, ale vypadala tak i potom, takže to tím rozhodně nebylo). Larsen má dům na Terceiře, ale na léto vždycky bývá ve svém druhém domě na Faialu (dánský důchod, tak to se asi dobře žije...), a zná všechny ostrovy, a tak nám na mapě zakroužkoval všechna místa, která určitě nesmíme minout, a taky svůj dům, kam prý máme určitě přijít na návštěvu.
Vylodili jsme se v Hortě a jak se sluší a patří, večer jsme strávili v Peter's Café. Peter's Café je fenomén, bar, který znají všichni pořádní jachtaři na světě (protože Horta je významný jachtařský přístav), posílají si sem dopisy z celého světa, existují dokonce obchody s Peter's Café oblečením a přestože je to velmi turistické místo, pivko tu stojí euro (stejně tady ale všichni pijou gin - tonic). Během dne tu spíš vysedávají němečtí turisti, ale večer taky sailormeni, kteří zrovna přijeli z Karibiku nebo taky z Evropy. A když nemáte línou pusu, dá se tu najít jachta, která pluje třeba na Algarve, shání posádku a vezme vás.
Na druhý den jsme vyrazili na ostrov Pico, přestopovali ho z jedné strany na druhou a cestou stihli zmoknout, vidět spoustu vinic a velrybářské muzeum a opít se téměř zadarmo ve sklípku A Buracca, kde měli sice zavřeno, ale chlapík jedoucí okolo zastavil a přemluvil majitele, aby pro nás otevřeli. Prováděla nás jejich dcera, které bylo zjevně úplně jedno, kolik toho vypijeme, a tak nám třeba vína, jehož láhev stojí normálně 20 euro, nalila rovnou dvoudecovou skleničku. Likéry i pálenky tu dělají úplně ze všeho, z ananasu, ostružin, maracuji, bylinek a zrovna ty pálenky jsou dost nebezpečné, protože jen tak jemně hladí a hladí a hladí a pak jste najednou z ničeho nic úplně našrot. Se stopem to bylo na Picu jednoduché a někdy jsme dokonce ani nezvedli palec a už nám někdo stavěl. Třeba pán, který nás vzal až k sobě domů, vybavil flaškou domácího vína a pytlem banánů ze zahrádky na večeři a ať se prý ráno přijdeme osprchovat.
Ráno jsme si to ale už frčeli na korbě (to je taky docela výhoda, všichni tu jezdí pick-up tracky, takže na korbu vás většinou vezmou) jinam a vyrazili na přechod ostrova napříč, mezi horami, krávami a jezírky, až do Lajes, kde je pěkné velrybářské muzeum (velryby už se tu lovit nesmí, a tak jediné, na čem se v souvislosti s nimi dá vydělat jsou muzea a whalewatching...) a neskutečně teplý oceán. Večer jsme chytili nejlepšího stopa. Palec jsem zvedla na poslední chvíli, ale chlapík mě posadil do kufru, Igora vedle sebe, nepromluvil za celou cestu ani slovo (a veškeré pokusy o komunikaci selhávaly) a vyvezl nás až tam, kde začíná cesta na vrchol Pica. Musel si kvůli nám zajet tak 30 km, což jsme absolutně nechápali a pokládali mu debilní dotazy typu: "Vy chcete jít taky na Pico? A kam jedete teď?" Ale on nás prostě vysadil uprostřed ničeho a jel zase zpátky domů. Tak jsme se vyšplhali asi kilometr dál, k jeskyni a v ní strávili (sloveso "strávit" je v tomhle případě vhodnější než "spát") velmi mrazivou noc (s letními spacáky v mínus 5, paráda). Ráno jsme posnídali Snickersku a kamennou housku z předvčerejška (jediná svačina, jak prozíravé)a vydali se na vrchol. Počáteční euforie, že tohle přeci vylezem za hoďku a za dvě hoďky jsme zpátky i s vrcholovým opalováním, se ukázala jako hodně mimo. Cesta nahoru byla brutální, chvilkama se přímo horolezilo, lávové kameny byly ostré a bez svačiny a dostatku vody a s únavou z noci a předchozího dne to byl fakt mazec. V polovině jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem vymyslela dobrou strategii a až do konce cesty jsem myslela na úplné kraviny. Jména spolužáků ze základky, portugalská slovíčka, různé recepty...zabralo to a opravdu jsme se doplazili až k pláni, která vypadá jako Mordor a uprostřed které se vypíná skála - vytoužený vrchol. Tady už šlo o horolezení beze srandy, ale zvládli jsme to. 2 351 m.n.m., nejvyšší hora Portugalska, sopka uprostřed Atlantiku. Super : )
Cestou dolů byla samozřejmě mnohem horší. Bez vody a bez svačiny a s nohama, které si dělaly, co chtěly, levá šla do prava a druhá naopak. Já navíc jakobych šla v papučích, s teniskama, které už něco zažily a rozpadat se začaly už cestou nahoru. Naštěstí se tu ale jako anděl objevil Amík z uest weržínja, dal nám napít a zachránil nás i od stopování k lodi, protože nás posadil do taxíku, co na něj čekal dole pod horou a nic za to nechtěl. Tak jsme ho pozvali na hambáč a já si dala flákotu, kterých bych snědla tak deset, kdybychom měli peníze. Takže takhle bylo na Picu.
Žádné komentáře:
Okomentovat