Nenapadá mě žádnej název

V posledních týdnech začínám doopravdy nemít ráda místní univerzitu. Nejenže Erasmus koordinátorka je studenej psí čumák a jít za ní do kanceláře něco řešit je jako nejít tam vůbec, ale taky všechny dokumenty, co potřebujeme k odjezdu, se mi nedaří získat už cca 21 dní. Respektive už jsem je všechny měla a pak si to najednou rozmysleli, sebrali mi je a teď potřebují milión dalších papírů, razítek a podpisů, aby mi je dali zpět a nemuseli jsme vracet stýpko. Mám pocit, že se lekli toho, že nebudou mít co na práci. Nepříjemné setkání s pověstnou portugalskou byrokracií, která je ve srovnání s Francií ještě zhoršená neskutečnou přezaměstnaností a tím, že na mě všichni huhlají azorštinou. Teda vlastně spíš saomiguelštinou, protože na ostatních ostrovech se mluví normálně (největší vtípek na obyvatele ostrova Sao Miguel a jejich příšený přízvuk je: Víš které aerolinky jsou nejrychlejší na světě? SATA (letecká společnost létající na Azory a mezi nimi), protože z Terceiry (jeden z ostrovů) do Japonska se dostanete za 45 minut, ha - ha - ha: ).

Dalším bodíkem ve prospěch místní univerzity je úžasná knihovna, která je sice architektonickým skvostem (protože to je jediná moderní stavba na celých Azorech), ale buď to pan architekt nedomyslel a nebo se tu šetří, každopádně v ní nenajdete jedinou molekulu kyslíku. S vedrem a 98% vlhkostí, co tu panuje, se tak z celé budouvy stává skleník, kde si v prvních pěti minutách propotíte i podprsenku (nebo trenky), v dalších pěti přestáváte dýchat a pak rovnou omdlíte. Takže moje shánění materiálů na bakalářku se rázem mění v cvičení kapacit jako u hasičů.
Dalším z problémů je pak systém značení knih, který musel vymýšlet nějaký umělěc nebo numerolog, protože každá knížka je označena cca 15 písmenky a čísly bez jakékoli logiky. A třešinkou na dortu je to, že žádnou z knížek si nemůžete odnést domů. Na začátku jsem si sice nadšeně zařídila čtenářskou kartičku, ale to jsem si nestihla všimnout papíru s nápisem "všechny knihy s červenou etiketou jsou určené pouze ke konzultaci na místě" - viz foto č. 2 a taky toho, že naprostá většina knih je tou červenou etiketou opravdu označena. viz. foto č. 1. Takže svoje dny trávím u kopírky, hromadím kila papíru, které mi budou na zpáteční cestě dělat určitě velkou radost a ztrácím peníze...

Kromě všeho, co se týká školy, je ale všechno čím dál lepší...moře je čím dál teplejší počasí nedovolí ani chvilku myslet na horkou koupel ve Furnasi a v našem domě je taky veselo, od té doby co se sem přistěhovali Matteo z Itálie a Dimitris z Řecka. Jsem sice nucena celé dny poslouchat příšernou řeckou hudbu, ale vynahradí mi to výborné tzatziky a podobné dobroty.

V souvislosti s dobrotama musím napsat o dnešním obědě - čerstvé grilované sardinky, salát a víno jsme dostali za odměnu za pomoc při čištění přístavu v Ribeira Quente. Vytáhla jsem sice jen pár pneumatik a sáčků s bordelem, ale spolubydlící Eva se potápí, a tak těch pokladů ze dna během hodiny pod vodou přinesla mnohem víc...nejvtipnější ze všeho byl asi přiopilý rybář, který nás obcházel a přesvědčoval, že tenhle šutr sice jo, ale tuhle pneumatiku a támhletu židli pod vodu nepotopil. A překvapivá byla na Portugalce dokonalá příprava a organizace...a taky policajti z polícia marítima jsou děsně sexy...hezký den. Snad jsem si zlepšila karmu za ty burgery u BK.

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka III.

Zpět v Hortě, na Faialu jsme se samozřejmě zase chvíli zdrželi u Petera (měla jsem pořád strašný hlad :) a k večeru začali stopovat směrem ke kempu, kde jsme chtěli spát. Chvíli to vypadalo, že stopařské štěstí nás nadobro opustilo, ale nakonec jsme chytili paní, co nás zavezla asi o 10 km dál něž měla a pak rodinku, kteří nás starostlivě hodili až do kempu (samozřejmě taky dál než jeli sami). Ten byl samozřejmě zavřený, ale to ničemu nevadilo, protože měl otevřený vchod a nízké zdi. Tatínka téhle rodiny jsme potkali v obchodě druhý den ráno, když jsme si už úplně zoufalí ze stopování šli koupit pivo a ledňáka. Jel sice jen kousek dál do práce, ale vzal nás zase až na druhý konec ostrova, kde měla být krásná pláž a pizzerie, obojí dle doporučení Larsena. Pláž byla sice krásná a divoká, ale byly velké vlny a šlo se k ní tři kiláky z kopce (my jsme to sjeli na korbě s dvěma chlápkama co se celou dobu potutelně pohihňávali, protože určitě věděli, že se na ní nedá koupat a že to budem muset šlapat celé nahoru)a pizerie byla zavřená. Takže zase do kopce a chytit stopa do Capelinhos, což je poslední severo - západní cíp ostrova. Zastavili nám dva mladí (relativně) Němci, shodou okolností se stejnou trasou a společně jsme jeli až do Capelinhos (zavřeno, protože v pondělí) a pak až k Larsenovi do vesničky Varadouro, kde má svůj prázdninový dům.
Poznat ho bylo celkem snadné, kromě třímetrového kaktusu, ze kterého vyrůstá uprostřed úplně jiný strom (což mělo být znamení), má před domem i stožár s dánskou vlajkou. Z původní návštěvy na skleničku se nakonec vyklubaly dva dny, kdy nám Larsen s manželkou dělali průvodce. Larsen nám ukázal celý dům, zahradu s banánovníky a kávovníky a v obýváku (zaskládaném bednami s vínem, aby to tu ty tři měsíce vydržel) i svou chloubu - dřevěný bar s hromadou alkoholu (třeba vína z r. 1972) a desek. Vypadalo to, že mají doma dobře rozdělené role - manželka pracuje (když jsme přišli, malovala pokoje) a on popíjí a poslouchá Abbu :). Jinak v té vesničce, kde bydlí, nebylo nic zajímavého. Před lety tam sice vyvěral horký pramen, a tak postavili lázně, ale pak se hnula zem, jak se tu ostatně hýbá každý den, a bylo po prameni a tím pádem i po lázních. Takže je tu dnes mrtvo a jediní obyvatelé jsou právě takoví Larsenové...
Po výborné večeři v místní hospůdce (caldo verde - nejlepší portugalská polívka, hambáč s domácíma hranolkama a feijoada - to už jsem tu popisovala - zbytky z kuchyně s fazolema, mňam) jsme nakonec nestrávili noc u nich doma (a to jsme si mohli vybrat asi tak z deseti pokojů), ale došli téměř až ke Capelinhos, kde jsme s Larsenem měli na druhý den ráno sraz.
Noc mezi rákosem byla dost zajímavá, protože jsme zjevně spali v kolonii racků, kterým se to moc nelíbilo. Byl to ale jiný duh racka, protože tihle se nechechtali, ale vydávali nesktečně děsivý industriální zvuk. To teda musel mít Stvořitel hodně kreativní náladu, když tohle vymýšlel :).

V Capelinhos v roce 1957 začala soptit podmořská sopka a soptila a zemětřesila celý jeden rok, během kterého kvůli ní z ostrova emigrovala spousta obyvatel. V roce 1958 ale všechno skončilo, sopka se uklidnila a dnes je tu úžasné podzemní muzeum vulkanismu. Kromě stálé expozice o sopce a erupci (asi bych taky utekla vidět tohle...) a vulkanickém původu Azorů, hologramů, dokumentů a výstavě o nejslavnějších sopkách světa, vám taky pustí 3D film o vulkanismu a nakonec můžete vyšplhat na starý krasný maják, ze kterého je vidět celý vulkán. Dalo by se tu strávit hodně času, ale na nás už čekali Larsenovi, aby nás vzali na spanilou jízdu ostrovem. Nejdřív jsme šli na oběd, dali si cozido (tentokrát vařené jen v hrnci)a strašně se přejedli, protože v téhle restauraci dávali stejné porce ať už u stolu seděli čtyři nebo deset lidí a pak na krátkou procházku (v našem stavu "po Picu" bychom nic delšího nevydrželi, nohy nás bolely ještě další tři dny a Larsen se Igorovi pořád smál, že chodí jako John Wayne) okolo levadas, což jsou kanály, které dřív sváděly vodu z hor dolů do vesnic. Larsenova téměř šedesátiletá manželka v kozajdách čile hopkala mezi kalužemi (protože z rána lilo jako z konve), ďábelsky a bezdůvodně (jak jsme si už zvykli) se smála a my se zmokle ploužili za ní, jako kdyby nám bylo 60 a jí 20 (resp. téměř 30). Po téhle super procházce nás vyvezli až ke caldeiře - kráteru po staré vyhaslé sopce o obvodu asi 6km, což je tady na Faialu hlavní turistická atrakce a je to opravdu pěkné. A k tomu ještě návštěva Larsenova oblíbeného baru, rodné vesničky Larsenovy manželky a krásné vyhlídky na Hortu. V Hortě jsme oba pozvali na kafe a pivo, udělali mou vytouženou fotku před Peter's café a před lodí se s Larsenovými rozloučili málem jako s dědečkem a babičkou. Jen doufám, že dodrží, co slíbili a někdy se za námi přijedou podívat, abychom jim mohli oplatit to, co oni udělali pro nás...

Z Faialu už jen domů...přečkat ošklivou a deštivou noc v industriální zóně u přístavu na Terceiře, protože debilní lodní společnost Atlanticoline sem přijede v 11 večer a odplouvá v 7 ráno a na lodi pak dalších 6 hodin vymýšlení jakékoli zábavy (město moře kuře, kdo zná víc států USA apod.), aby nám to do Ponta Delgady líp uteklo.

Sice jsme nestihli prý ty nejkrásnější ostrovy, Flores a Sao Jorge, ale musíme si přece nechat něco na stáří, na důchod, až budem mít svou jachtu a doplujem si sem pěkně z Evropy...nebo možná z Karibiku, kde budem mít letní dům :).

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka II.

Na lodi mířící z ostrova Terceira na ostrov Faial, do města Horta, jsme se seznámili (teda spíš on se seznámil s námi) s Larsenem z Dánska a jeho azorskou manželkou (o které jsme si původně mysleli, že je vypadá jako sjetá jen na té lodi, protože si vzala nějaké prášky na nevolnost, ale vypadala tak i potom, takže to tím rozhodně nebylo). Larsen má dům na Terceiře, ale na léto vždycky bývá ve svém druhém domě na Faialu (dánský důchod, tak to se asi dobře žije...), a zná všechny ostrovy, a tak nám na mapě zakroužkoval všechna místa, která určitě nesmíme minout, a taky svůj dům, kam prý máme určitě přijít na návštěvu.

Vylodili jsme se v Hortě a jak se sluší a patří, večer jsme strávili v Peter's Café. Peter's Café je fenomén, bar, který znají všichni pořádní jachtaři na světě (protože Horta je významný jachtařský přístav), posílají si sem dopisy z celého světa, existují dokonce obchody s Peter's Café oblečením a přestože je to velmi turistické místo, pivko tu stojí euro (stejně tady ale všichni pijou gin - tonic). Během dne tu spíš vysedávají němečtí turisti, ale večer taky sailormeni, kteří zrovna přijeli z Karibiku nebo taky z Evropy. A když nemáte línou pusu, dá se tu najít jachta, která pluje třeba na Algarve, shání posádku a vezme vás.
Na druhý den jsme vyrazili na ostrov Pico, přestopovali ho z jedné strany na druhou a cestou stihli zmoknout, vidět spoustu vinic a velrybářské muzeum a opít se téměř zadarmo ve sklípku A Buracca, kde měli sice zavřeno, ale chlapík jedoucí okolo zastavil a přemluvil majitele, aby pro nás otevřeli. Prováděla nás jejich dcera, které bylo zjevně úplně jedno, kolik toho vypijeme, a tak nám třeba vína, jehož láhev stojí normálně 20 euro, nalila rovnou dvoudecovou skleničku. Likéry i pálenky tu dělají úplně ze všeho, z ananasu, ostružin, maracuji, bylinek a zrovna ty pálenky jsou dost nebezpečné, protože jen tak jemně hladí a hladí a hladí a pak jste najednou z ničeho nic úplně našrot. Se stopem to bylo na Picu jednoduché a někdy jsme dokonce ani nezvedli palec a už nám někdo stavěl. Třeba pán, který nás vzal až k sobě domů, vybavil flaškou domácího vína a pytlem banánů ze zahrádky na večeři a ať se prý ráno přijdeme osprchovat.
Ráno jsme si to ale už frčeli na korbě (to je taky docela výhoda, všichni tu jezdí pick-up tracky, takže na korbu vás většinou vezmou) jinam a vyrazili na přechod ostrova napříč, mezi horami, krávami a jezírky, až do Lajes, kde je pěkné velrybářské muzeum (velryby už se tu lovit nesmí, a tak jediné, na čem se v souvislosti s nimi dá vydělat jsou muzea a whalewatching...) a neskutečně teplý oceán. Večer jsme chytili nejlepšího stopa. Palec jsem zvedla na poslední chvíli, ale chlapík mě posadil do kufru, Igora vedle sebe, nepromluvil za celou cestu ani slovo (a veškeré pokusy o komunikaci selhávaly) a vyvezl nás až tam, kde začíná cesta na vrchol Pica. Musel si kvůli nám zajet tak 30 km, což jsme absolutně nechápali a pokládali mu debilní dotazy typu: "Vy chcete jít taky na Pico? A kam jedete teď?" Ale on nás prostě vysadil uprostřed ničeho a jel zase zpátky domů. Tak jsme se vyšplhali asi kilometr dál, k jeskyni a v ní strávili (sloveso "strávit" je v tomhle případě vhodnější než "spát") velmi mrazivou noc (s letními spacáky v mínus 5, paráda). Ráno jsme posnídali Snickersku a kamennou housku z předvčerejška (jediná svačina, jak prozíravé)a vydali se na vrchol. Počáteční euforie, že tohle přeci vylezem za hoďku a za dvě hoďky jsme zpátky i s vrcholovým opalováním, se ukázala jako hodně mimo. Cesta nahoru byla brutální, chvilkama se přímo horolezilo, lávové kameny byly ostré a bez svačiny a dostatku vody a s únavou z noci a předchozího dne to byl fakt mazec. V polovině jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem vymyslela dobrou strategii a až do konce cesty jsem myslela na úplné kraviny. Jména spolužáků ze základky, portugalská slovíčka, různé recepty...zabralo to a opravdu jsme se doplazili až k pláni, která vypadá jako Mordor a uprostřed které se vypíná skála - vytoužený vrchol. Tady už šlo o horolezení beze srandy, ale zvládli jsme to. 2 351 m.n.m., nejvyšší hora Portugalska, sopka uprostřed Atlantiku. Super : )

Cestou dolů byla samozřejmě mnohem horší. Bez vody a bez svačiny a s nohama, které si dělaly, co chtěly, levá šla do prava a druhá naopak. Já navíc jakobych šla v papučích, s teniskama, které už něco zažily a rozpadat se začaly už cestou nahoru. Naštěstí se tu ale jako anděl objevil Amík z uest weržínja, dal nám napít a zachránil nás i od stopování k lodi, protože nás posadil do taxíku, co na něj čekal dole pod horou a nic za to nechtěl. Tak jsme ho pozvali na hambáč a já si dala flákotu, kterých bych snědla tak deset, kdybychom měli peníze. Takže takhle bylo na Picu.

Lodí, stopem a pěšky až mezi oblaka I.

Tak je teď už je po všech návštěvách, zkouškách a party na oslavu zkoušek a party na oslavu čehokoli co nás napadlo, takže můžu zase začít trochu psát. Stojí totiž za to popsat, co jsme viděli na ostatních ostrovech a jak jsme tam skoro ani neodjeli.

Už od té doby, co jsme v únoru přijeli, jsme věděli, že se začátkem léta začnou jezdit lodě z našeho ostrova Sao Miguel na ty ostatní, které jsou soustředěné všechny dohromady v centrální skupině. Pro mladé (tzn. do 30 let takže se Igor ještě vlezl) existuje karta, kterou stačí vyřídit (echm), zaplatit a pak už každá cesta stojí jen euro. Fáze vyřizování nám trvala tři dny, protože loď začíná sice jezdit 13. května, ale ještě 12. karty nikde nebyly. Takže jsme lítali z jedné kanceláře do druhé, přes celé město na neexistující adresu, kterou nám ta ženská dala asi proto, že jsme byli opravdu neodbytní a chvílemi i agresivní, a pak zase zpět a na rozpadajích se kolech spolubydlících až do další kanceláře a zpět...no prostě normální setkání s portugalskou byrokraticko - zmatenou organizací čehokoli. Nakonec jsme ale karty měli, půjčili jsme batoh a ráno nachystali svačinku a vyrazili na loď. Nikdo nám nic neřekl, takže deset minut před vyplutím jsme sebevědomě nakráčeli do odbavovací haly, kde skoro nikdo nebyl. Kromě stewardky (je to to slovo? letuška na lodi?), která na nás vytřeštila oči a jediné na co se zmohla bylo NE. Hlavou mi protlítlo, že tohle je poslední šance se na ostrovy dostat, jindy není čas, lítali jsme jak idioti kvůli těm kartám...no zkrátka jsem začala natahovat a pak i brečet, zatímco Igor se ji snažil přesvědčit, že něco takového nám přece nemůžou udělat, když nám nikdo neřekl, že máme být na lodi hodinu předem. Zatímco jsem fňukala a přemlouvala všechny co stáli okolo, Igor se rozběhl k lodi, na které už zvedali můstek, a spatřiv pana kapitána, klekl si na zem a začal prosit. Naštěstí to zabralo, pan kapitán milostivě pokynul rukou, můstek šel zase dolů a my se se sklopenýma očima ale blaženým úsměvem nalodili. Takže takhle začalo naše dobrodružství.

Za šest hodin nás vyklopili na ostrově Terceira, uprostřed industriální zóny, chytili jsme první stopa a s paní, která by z fleku mohla pracovat jako průvodce na ostrově se dostali až do největšího města - Angry do Heroísmo. Tohle město vypadá aspoň trošku víc jako město než Ponta Delgada, ale tím to taky končí. Jediné, co bych chtěla vidět je obrovská vojenská pevnost, kam nás ale nepustili. I když palác kapitánů (správců ostrovů) byl moc krásný, provedla nás jím milá paní a úplně zadarmo a hlavně se mi líbilo, že všechny ty staré talíře a hrnečky a židličky nejsou jen sbírka v muzeu, ale dodnes se používají na oficiálních večeřích místní vlády.

Zajímavější byl druhý den, kdy jsme dostopovali do městečka Biscoitos a tady nás čekala samá blaha. Prvním bylo muzeum vína, kde nás zadarmo provedli a opili nejen vínem, ale i výbornou pálenkou a taky nafotili na blog téhle vesničky. Tady taky musím podotknout, že představa, kterou jsme měli o azorském víně, byla trochu mylná. Červené vinho de cheiro je opravdu nic moc, ale někdy se dá i pít a bílé je výtečné. Pěstuje se speciálním způsobem přímo na lávových kamenech, které ho chrání a dávají mu teplo. V Biscoitos mají i raritu - vinho da resistencia (víno odporu), které má vyjadřovat vzpouru proti pravidlům, která místním vinařům někdo pořád diktuje. Na lahvi tak třeba nenajdete datum, ale jen obrázek zvířte z čínského kalendáře.
Na cestu nám v muzeu dali banány a načepovali pálenku a tak nám nezbylo nic jiného než jít vystřízlivět k moři. Taky jsme tu ochutnali místní specialitu, která se jmenuje alcatra, stojí většinou děsně moc peněz, ale zato je výborná. My ji měli za 5 euro i s kávou a vínem a nedalo se to sníst. Pak už nezbylo nic jiného než dostopovat zpět k lodi (tentokrát s předstihem) a vyrazit na další ostrov - Faial.

Babi, Espanha a bitevní loď

Trochu nelogicky teď začnu tam, kde jsem minule neskončila...V Braze jsme nechali Báru (v našem ročníku na portugalštině jsme 4 Báry...z 20 lidí : )a dál jeli už jen ve třech, Peťa, Igor a já. Začalo tady počasí, na které nejsme zvyklí ani z Azorů a to už je co říct, protože, jak místní s oblibou říkají, za jeden den se tu vystřídají čtyři roční období. Prostě když jsme byli v autě, svítilo sluníčko a nepršelo. Jakmile jsme vylezli z auta, byť jen na pitomou vyhlídku, začalo lít jako z konve. Pravidelně, vždycky, bez vyjímky. Hrůza. V noci pět nebo jen tři stupně a ve dne deset. A já si samozřejmě vzala jen samé sukně.
Z Bragy jsme jeli pořád na sever, směrem na Španělsko, Galicii. Skoro na hranicích, na břehu řeky Lima, je město Viana do Castelo - v průvodci o něm nic moc nepsali, ale měli jsme hrozný hlad a kromě piva žádné jídlo, takže jsme se tu zastavili, dobře najedli a pak v uzounkých uličkách hledali nějakou hospůdku. Igorův neomylný sens (brnká si ukazováčkem o nos když s neskrývaným seběvědomím říká: "Já mám na to prostě ten sens...") nás dovedl k asi nejbizarnější hospodě, ve které jsem kdy byla.
Na ulici před ní stála hromada lidí a vevnitř to vypadalo jako něco mezi obývákem, chalupou a sklepem. Dvě místnosti, dva stoly v každé z nich, spousta nábytku a krámů, plno lidí a mezi tím vším se belhala shrbená šedivá babička s hůlkou v jedné ruce a džbánkem ve druhé - paní domácí. Vecpali jsme se mezi ostatní a vyzvěděli, co se tu pije - jediné, co babička servíruje, je pivo smíchané s vinho verde (mladé svěží víno) a cukrem, portské smíchané s pálenkou, tremoços (česky vlčí bob, žluté boby ve slaném nálevu, které se v Portugalsku jí k pivu) a domácí sušenky. Člověk by čekal, že tam budou vysedávat staříci, ale jedinou stařenkou byla madame la patronne, která se čile belhala (zní to jako oxymorón, ale doopravdy to tak vypadalo...) od jednoho stolu ke druhému, tu doplnila sušenky, tu donesla portské, tu s někým prohodila pár slov. Naprosto dokonalá. A když už jsme toho vypili a snědli dost a chystali se platit, koukla na nás, řekla přesně, co všechno jsme měli (a to tam měla úplně narváno), v hlavě to spočítala na 7 a půl eura a na rozloučenou nás všechny objala a políbila.
Všimla jsem si, že má na stěně zarámovaný dopis od prezidenta Portugalska, ve kterém jí, na základě dopisu od všech jejích sousedů, děkuje za práci pro město a jeho obyvatele. Tento rok jí bylo 84 let.

Druhý den jsme vyrazili do Santiaga de Compostela, zrovna na neděli velikonoční. V Santiagu je logicky spousta kostelů, poutníků, turistických restuarací, obchodů, kde se dají koupit poutnické hole a svatojakubské mušle, ale pro mě mu úplně chyběla jakákoli atmosféra, kterou bych čekala od jednoho z nejslavnějších poutních míst světa. Ze Santiaga do A Coruni, kde zase pršelo a všecha muzea byla zavřená, a tak jsme se zdrželi jen na procházku po centru a lovení levného oběda. Což zas takový problém není, protože tady mají dvě ulice plné nejrůznějších restaurací, tapas barů a obchodů s jamonem a člověk se tu docela nají, protože tu v menu mají polívku, první jídlo a pak i druhé jídlo a předkrm a k tomu láhev vína a vše za 7,5 eura! 
A z A Coruni zase honem zpátky, do země, kde lidem rozumíme (s vyjímkou Azorů) a kterou máme tak rádi (protože je tu levné pivo a dobrá káva : )

A teď odbočka, protože jsem zjistila, že mě moc nebaví psát o něčem, co se stalo tak dávno. Dneska se mi nechtělo vařit, a tak jsme šli na oběd a pak se procházeli v přístavu. Kotvila tu velká bitevní loď F - cosi a vypadala úplně opuštěně a dostatečně staře na to, abychom si mysleli, že je to "muzeum" a dá se na ni jít podívat. A taky na sobě měla spoustu barevných vlaječek. Jenže. Po několika minutách našeho ochomýtání-se-okolo, se z ní vynořil pán v kšiltovce a kombinéze (fakt divná uniforma) a vysvětlil nám, že je to armádní loď a že vlaječky tam nejsou na lákání turistů, ale protože je dneska výročí karafiátové revoluce (pro neznalé: konec Salazarova režimu v Portugalsku). Líná huba holé neštěstí a Igor ničím takovým nedisponuje, takže jsme se za chvilku stáli na palubě a za brebentění našeho milého průvodce, který nám všechno vysvětloval a popisoval, jsme kromě ložnic vojáků prošli úplně všechno - celou palubu s kulomety, kapitánský můstek, nitro lodi s kuchyní, spícím panem kapitánem...a to všechno za plného provozu (na lodi je sedmdesát vojáků!)! Až na ty děsné uniformy se tam mají dobře, taková tříměsíční dovolená na moři : ).

fotky jsou zde

Prázdniny II

Tak včera jsem to samozřejmě spletla. Někdy ve tři v noci jsem se z toho zjištění téměř posadila na posteli (téměř proto, že kdybych se posadila, shodím z ní Igora) - zapomněla jsem na Coimbru a repúblicu! Mezi Batalhou a Portem jsme totiž ještě strávili noc v Coimbře...jak asi všichni ví, zdejší univerzita patří k nejstarším v Evropě (roku 1290 ji založil král Dinis) a se vším všudy se tu dodržují studentské a univerzitní tradice. Mezi ně patří i existence republik, což jsou domy, ve kterých spolu bydlí studenti, sdílející všechno od jídla po volný čas. Repúblicas by neměly být jen "něco jako koleje", ale hybnou politickou silou univerzitního dění...dneska ale zůstává asi jen u myšlenky a nic moc se neděje, taky proto, že mezi sebou moc nekomunikují.
Každá república má svůj název, znak, stanovy a asi i jiný systém fungování - ta, kam se shodou okolností dostal Peťa, náš kamarád, který s námi jel do Portugalska, je spíš než komunistická anarchistická a bydlí tady dost podivní lidi (na první pohled). Jak nám Peťa vysvětlil, jediná zábava, kterou provozují společně je kontění - každý den v 20:20 chodí za místní supermarket recyklovat to, co se z obchodu vyhodí. Taky mají organizované uklízení - kdo se objeví na nástěnce (na papíru mezi ustřihnutým dredem a aktivistickými plakátky), musí uklízet určitou část domu. Vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, mám vážné pochybnosti, že jim tenhle systém funguje...My s Igorem jsme zvyklí na ledaccos, ale holky to tu docela dlouho rozdýchávaly (Bára: "Ty vole. Já jsem si zapomněla vzít tu desinfekci. Co když tady něco chytnu? Ty vole. Matka by mě zabila, kdyby věděla, že jsem jen vešla do dveří. Natož že tu spím!"). Nakonec byl ale večer na repúblice super a já jsem každopádně ráda, že jsme se tam díky Peťovi mohli podívat - do většiny repúblic se totiž člověk jen tak lehce nedostane. Bydlet bych tu ale asi nechtěla, protože mi přeci jen maminka (ač jsem se bránila zuby nehty) předala dost pravicové smýšlení, a tak ve mně pohled na člověka, kterého neznám a který se bez ptaní pustí do mého sýru za pět euro a sní ho na posezení, vyvolává cokoli jiného než radost ze sdílení.

Jediné, v co doufám, je, že se nám podařilo Peťu přesvědčit, že pozvat sem jeho rodiče není úplně dobrý nápad. Vzhledem k tomu, že jsou VELMI starostliví, asi by ho násilím odvlekli někam na hotel nebo rovnou do letadla domů.

Prázdniny!

Možná teď budu psát víc, než je zdrávo - předem se omlouvám...
Ještě než jsem odsud odjela na prázdniny "na pevninu", stačila jsem nás přestěhovat - celý měsíc jsem se totiž snažila najít lepší, levnější, internetem a troubou (ano, opravdu je to pro mě tak důležité) obdařené obydlí a nakonec se, díky Bohu,uvolnil pokoj v domě, kde bydlí všechny ty milé Erasmačky, se kterými jsem celý měsíc chodila na výlety...kromě bordelu, který tu většinou všeobecně vládne a taky páru švábů, kteří jsou na líbánkách na našem dvorku (ano, máme dvorek a terasu a gril!) a na které jsem si už zvykla, protože jsem je nakonec potkala i v tom pětihvězdičkovém hotelu, kam chodím do posilovny, je to tu naprosto ideální.

Ale k těm prázdninám...na oslavu stěhování jsem se samozřejmě stihla opít a ráno jsem si do kufru, v domnění, že v Portugalsku je tepleji než u nás na ostrovech, zabalila jen jedny kalhoty a svetr a zbytek, optimisticky, tvořily sukně, šaty, sukně, sukně...takže v letadle jsem mrzla a jako vždy si slibovala, že opravdu už nikdy nebudu pít a jestli, možná, někdy, tak určitě ne v takovém množství...
Přežila jsem ale, díky stálému přísunu vody a flanelové dece, kterou jsem dostala od letušáka (tohle je vlastně takdy diskriminace, nechápu proč, když už v letadlech zaměstnávají chlapy, nevytvoří maskulinum pro letušku!) a doletěla až do Lisabonu.

Odsud jsme se s Igorem vydali přes Alentejo plné korkových dubů a olivovnků do Évory, kde toho času bydlí naše dvě spolužačky z portugalštiny - Bára a Lucka. Bydlí si dost dobře, v domě, který působí jako bývalý hotel a jediné mínus, co tenhle dům má, je absence trouby, sporáku a čehokoli jiného, na čem by se dalo vařit. Já bych se samozřejmě zbláznila...ale holkám to vyhovuje. Centrum Évory jsme prošli křížem krážem, což zabralo slabou půl hodinku a po vypití basy piv na "hotelu" se mi zase podařilo porušit veškerá předsevzetí v různých barech, kterýma nás holky protáhly. Jak jsem zjistila, taky se tu pije ta smrtící dobrota, o kterou jsem se minule stihla popálit (myslím vodka, něco sladkýho a absint a navrchu zapálené).
Ráno (ehm...) jsme s holkama a taky Peťou (ten zapřísáhlý levičák co s námi jel do Portugalska), který během večera dorazil z Coimbry do Évory (původně to mělo být do Lisabonu, ale musel šůrovat kuchyň na repúblice - viz dál, takže to nestihl) směrem na Tomar (krásný klášter s prvky manuelismu), Fátimu (nic jsem neviděla, protože podle Igora je to o ničem) a Batalhu (gotická katedrála s kaplí bez střechy) a konečně na Porto, kde jsme se potkali s Marou, Bárou a Dášou (všichni spolužáci) a kde jsme po procházce městem skončili kde jinde než ve sklepích ve Vila Nova de Gaia, kde se vyrábí portské...no a asi je jasné jak to celé skončilo...

Druhý den jsme vyrazili už jen s Peťou a Bárou do Bragy, kde jsme neobjevili nic zajímavého. Braga je hodně socialistická, plná paneláků, a jediná zajímavá věc jsou obrovské schody vedoucí ke kostelu na kopci za městem. A taky další kostel na ještě vyšším kopci, který má pod sebou (pod názvem krypta) prapodivný prostor vymalovaný na bleděmodro, obložený hnědýma dlaždičkama a vymalovaný obrazy, kde jsou spolu Jan Pavel II. a Panna Maria vypadající jako nějaká sexbomba...no, hodně děsivá věc.

Co bylo dál napíšu zítra. Teď jdu ještě poděsit páreček švábů batolících se po našem dvorku, což je taktika, kterou jsem v boji proti nim zvolila, protože na zabití jsou prostě moc velcí (tímto vřele zdravím všechny, kteří se nás chystají navštítvit : )