Včera jsme se na večeři s holkama (měly jsme pizzu, kterou udělala Giullia z Itálie a jablečný koláč se šlehačkou a zmrzlinou a spoustu vína)dohodly, že dneska vyrazíme na výlet. Vstávání nebylo tak strašné jako minule, protože autobus do Povoação jel až v devět, zato pocity po cestě byly s lehkou kocovinou a těžkým a přetrvávajícím (pardon) přežráním o dost horší...
V jedenáct jsme ale byly (Eva z Německa, Marine z Francie a já) na místě a vnořily jsme se do pralesa. Pochopila jsem tady, proč mi paní z turistické kanceláře říkala, že některé trasy pro pěší jsou zavřené - nic jako cesty v našem slova smyslu tu totiž není, spíš jde tunely vysekané v pralese, který občas zaroste, když se o něj nikdo nestará a pak se řekne, že je cesta "zavřená", protože bez mačety by tu člověk neprošel.
Asi po třech kilometrech strmého stoupání jsme se ztratily a cestou, která by se dala označit jako naučná stezka "jak nenakládat s odpadem", jsme došly až k ohradě s krávami (jak jinak) a zuřivě štěkajícími psy. Psů je tady vůbec hodně, jsou neurčité rasy, většinou nikomu nepatří a většinou z nich ani nemám strach. Tady se na nás ale znenadání vyřítilo něco jako pitbul, rozzuřený do běla, bez řetězu a jeho zuby trhající moje lýtko na kusy mě budou strašit asi ještě dlouho. Naštěstí nám nic neudělal a zůstal na místě, zatímco my jsme se pokusily o útěk...no, útěk...Eva zůstala stát jako opařená, Marine ladně přeskočila plot a běžela směrem do pole a já jsem při pokusu o totéž spadla do trní a srazila tam i Evu. Fuj. Třásla jsem se ještě půl hodiny.
Pak nás ale čekaly jen samé krásné věci. Městečko Faial da Terra, kde jsme si daly pivo a kafe, opuštěná zahrada s pomerančovníky, které jsme kompletně očesaly (viz foto č.1), cesta podél řeky, mezi skálami, banánovníky, kvetoucími jasmíny, kapradinami, liánami...až k nádhernému vodpopádu, pod kterým jsme se se vším sebezapřením vykoupaly, přestože voda byla příšerně, přímo ukrutně studená (a vykouzlit úsměv na fotku bylo fakt dost těžký..).
Cestou zpátky jsme zjitily, že v žádném případě nestíháme bus zpět, pokud nekoho nestopneme nebo si nevezmeme taxík. Doběhly jsme zpět do Faial da Terra, vrazily do nejbližší kavárny a začaly se ptát po taxíku, patnáct minut před odjezdem autobusu z deset km vzdáleného Povoação...vypadaly jsme asi dostatečně zoufale, takže sama paní majitelka kavárny řekla chlápkovi, co seděl na baru, aby to vzal na chvíli za ni, naskládala nás do auta a s omluvami, že neumí moc řídit nás zavezla...téměř až k autobusu - v úzkých uličkách místních městeček se totiž poměrně často tvoří zácpy a tak jsme samozřejmě jednu chytly...k busu jsme doběhly zrovna ve chvíli, kdy zavíral dveře...díky Bohu za to, že tady člověk někdy potká i ženy, protože místní chlapi se v téhle situaci zmohli na jedinou věc, kterou umí a každý den praktikují - sedět a čumět.
K zácpám ještě jedna poznámka - tvoří se většinou buď kvůli krávám přecházejícím silnici, kvůli tomu, že někdo špatně zaparkoval a dvě auta se tak na cestu nevejdou a nebo kvůli poutníkům, kteří teď, v době půstu, obchází pěšky celý ostrov. Jsou to jen chlapi, mají hůl, pončo a šátek a každý rok takhle vyrazí na týden nebo dva a putují od kostela ke kostelu. Už jsme je potkali několikrát, ale vždycky mi bylo trapný fotit je...tak někdy příště...
Pokud si chcete poslechnout tunu tak tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat