Jak jsme dělali cozido

Minulý týden jsem se rozhodla, že bych doopravdy chtěla poznat ostatní erasmáky, protože jich tu má být 40 a já znám tak deset z nich (prý od té doby, co jim na kolejích zavedli internet nevychází ven a nechodí ani do školy... zjevně mají raději virtuální kontakt než ten osobní). Rozeslala jsem mail s pozvánkou na piknik ve Furnas a čekala na reakce. Nebudu vás napínat, nebylo jich moc...přesto mě docela nadchl nápad udělat si v caldeiras vlastní cozido, a tak jsem půjčila hrnec a začala shánět recept.

S papírkem v ruce jsem pak vyrazila na nákupy - nejdřív na trh, v pátek, kdy je to tam nejlepší. Většinu zeleniny jsem znala - mrkve, normální i sladké brambory - batáty a inhame - kořen podobný celeru. Jediný problém byl s různými druhy zelí a pálivými paprikami, které mi musel můj oblíbený pan prodavač ukázat - on je ale zvyklý, protože se ho vždycky ptám, na co se co používá a jak se co vaří.
Pak jsem šla do řeznictví. Na papírku spoustu portugalských slov, která jsem nedokázala přiřadit k částem prasete a krávy, a tak jsem se se zoufalým výrazem obrátila na mohutnou paní řeznici, s tím, že dělám cozido a nevím, co do něj patří. Řeznice na mě pobaveně koukla, zeptala se pro kolik to má být lidí a pak začala zkušeně házet kusy masa do košíku. Za pět minut bylo hotovo a já odcházela s asi pětikilovou taškou masa - byl tam bůček, žebra, slanina, kus zadního hovězího, kus vepřové nožičky, chouriço - pálivá klobáska a morcela - něco jako jelito.
Večer jsem si otevřela láhev vína, pustila si sambu a mezi tancem a popíjením začala připravovat cozido. S hrůzou v očích, protože to všechno stálo spoustu pěněz, a protože mě vyděsila paní, která se se mnou dala v řeznictví do řeči, bylo jí tak padesát, a řekla mi, že cozido nikdy nedělala, protože je to strašně složité a výsledek není nikdy jistý.
Všechno jsem nakrájela na kousky nebo kusy, vrstvila do hrnce a zasypávala solí, pepřem a pálivou pimentou. Vyšlo to úplně akorát - je vidět, že paní řeznice ví, co dělá. Dopila jsem láhev, vyrazila na koncert a pak jsem až do rána buď civěla do tmy a nebo se zmítala ve snech plných nedovařené zeleniny a tuhého hovězího.
Ráno jsem si u busu oddechla, protože lidi přišli a bylo jich dost (akorát jsem musela přesvědčit řidiče, aby na ně počkal...). Ve Furnas jsme cozido odnesli až ke caldeiras - dírám plným horké páry, kde nám ho pan hlídač zavázal do prostěradla, spustil dovnitř, zasypal hlínou a dal kartičku s číslem jako v šatně. Obešli jsme jezero, vydrápali se na vyhlídku (všechny holky mě v té chvíli nenáviděly, protože zjevně nečekaly, že budeme i chodit) a šli se naložit do horké lázně. Po hodině, žlutí a vyluhovaní, jsme vyrazili zase zpět k jezeru, protože cozido bylo v zemi už pět hodin.
Hlídač ho vytáhl, usadili jsme se ke kamennému stolu, kterých je tam spoustu a kolem nás obědvaly místní rodiny. Já měla tep asi 160 a studený pot a hlavou mi běžely ty nejhorší představy. Když jsem ale sundala pokličku, objevila se lahodná omáčka, měkoučké maso a uvařená zelenina a tak jsem si naložila vrchovatý talíř a z radosti a štěstí se přejedla jako už dlouho ne.
PS: A žili spolu štastně...