Ze sněhu do teplíčka

Nevím, jak se na Serru da Estrela dostávají Portugalci, kteří nemají na zimní gumy ani reklamu, ale my jsme byli za zimní obutí každopádně docela rádi. I když bylo totiž všude jinde na sluníčku tak na tričko s krátkým rukávem, na nejvyšší hoře Portugalska (1993m) byla taková kupa sněhu, že z dopravních značek nebylo vidět skoro nic. Nahoře jsme taky pochopili, proč se všude v okolí 30 km prodávají totálně předražené boby a lopaty a jaký šok asi musí zažít chudáci Portugalci když přijedou do Alp. Vrchol místního lyžování totiž představuje asi 5 sjezdovek, z nichž nejdelší má něco přes kilometr. Tipla bych si, že černou sjezdovku tu můžete sjet i na té lopatě, ale ještě že tak, protože místní, podle toho, co jsme viděli, nedokážou ani vystoupit z lanovky, aniž by spadli. Ale abychom Portugalcům nekřivdili - opravdu se snaží, mají i sněžná děla a všechny svahy byly pěkně upravené.
My jsme si udělali vrcholové foto (mám na něm sluneční brýle skoro přes celý obličej, ale to jen proto, že mě postihla sněžná slepota a musela jsem si půjčit nějaké tak velké, aby se mi pod ně vlezly dioptrické brýle : ) a pokračovali dál do Coimbry. Cestou jsme se zastavili v jedné vesnici, kde se před dlouhou dobou zastavil i čas, a dali si za 5 euro feijoadu. To je typické portugalsko - brazilské jídlo, které není nikdy a nikde stejné, protože se do něj dávají zbytky z celého týdne. No nejvíc asi chutnalo Peťovi, který je sice vegetarián, ale nikdy když jsme mu (ze srandy!) nabídli masíčko, neodmítl. Sice se mu to zdálo drahé, ale když mu Igor spočítal, že právě zaplatil za feijoadu, víno, vodu, kafe, chleba a olivy 140 korun, pochopil, že vybrat si u zápisu na fildě portugalštinu místo novořečtiny byla docela dobrá volba.