V Coimbře jsme museli vysadit Peťu. Je to sice levičák jak řemen, ale oblečení měl s sebou víc než já a navíc ho nenapadlo nic lepšího, než si to všechno zabalit do krosny a miliónu igelitek a pak si do ruky ještě vzít spacák a stan a kabelku na foťák a kabelku na jánevímco. Tak mi ho bylo úplně líto, zvlášť když ani nevěděl, kde bude spát. My jsme pokračovali do Lisabonu a cestou jsme se ztratili v takových vesničkách, že najít je znova by ani nešlo. V Lisabonu na nás čekala Terezka a sprcha (sprcha!) a večer v Alfamě. Igor dostál svému slovu a ožral se jak prase (ale byl v tom skoro nevinně, protože zapracovala únava z té dlouhé cesty), takže jsem druhý den ráno měla skoro strach, že nestihneme v poledne letadlo. Stihli, nasedli, vzlétli a po dvou hodinách jsme byli tady. Na letišti se mi splnil sen - čekal na nás někdo s cedulkou! Byl to pán z univerzity, který nás dovezl do pousady de juventude - temného a prázdného hostelu.
První den to byla fakt totální deprese. Pršelo, sháněli jsme ubytování, ale většinou jsem místním v telefonu vůbec nerozuměla, a tak mi to po pár prosím? prosím? rovnou položili. Taky nás docela překvapilo, že si tu v klidu nastěhují cizí lidi přímo do bytu, s tím, že můžou vařit v kuchyni a v koupelně a na záchodě se střídat s členy rodiny. To, že jsme dva tomu taky moc nepomohlo, protože většina lidí tu chce ubytovat jen holky a pokoje jsou hodně malé. A nebo to v nich smrdí, nebo jsou nevybavené nebo u nich není kuchyň a nebo se do nich jde přes pokoje dalších deseti jiných lidí. Tak jsme byli docela rádi, že jsme narazili v realitce na pána, jehož kamarád vlastní asi celý dům a pronajímá spoustu bytů. Pán je sice tvrdý obchodník a chce po nás 250 euro, ale ten byt, který nám pronajal je úplně vyjímečný, protože je čistý, velký, se samostatným vchodem, velkou kuchyní, pračkou, takovou rádobyterasou a koupelnou. Postupem času a na základě vyjednávání nám taky přibyla teplá voda, plyn a povlečení a jediné, co nám ještě chybí, je nádobí, a tak jíme z plastových talířků z piknikové sady. Spočítali jsme si, že až nám přijde na Erasmus grant z ČR (vzýváme všechna možná božstva a asi brzo dojde i na lidské oběti, protože pořád nemáme na účtech ani korunu, zásoby se tenčí a ani kontokorent není všemocný), musíme šetřit a každý den utratit jen 5 euro, což není moc velká sranda. Aspoň že kafe tu stojí maximálně euro, ve škole 45 centů, a pivko 50. V menze se dá jíst za 2, 40, ale je to návrat na gympl a někdy možná i na základku. No ale nic jiného nám nezbude.
Žádné komentáře:
Okomentovat