Jak jsme byli na výletě

Dneska jsme vyrazili na výlet. Docela vyspaní, protože včera jsme vynechali karnevalovou party, na kterou jsme byli pozvaní, a protože nemáme peníze, koupili jsme si jen láhev nejlevnějšího vína na zapití žalu, housky a klobásu (je to smutný, ale byli jsme z ní tak hotoví, že sem v dohledné době vystavíme i foto...) a šli spát. Příští týden je tu karneval a všichni tím úplně žijí, všechny obchody prodávají masky, ve škole máme tři dny prázdin a hlavně jsou pořád někde nějaké karnevalové party. Já jsem si vymyslela skvělou masku berušky, protože mám červenou sukni a triko a jen by mi stačilo udělat si tečky z papíru, ale Igor mi to zkazil a vysvětlil mi, že to nikdo nepochopí, protože tu nemají takové berušky jako jsou u nás.

Každopádně jsme ale dneska vstali brzo ( já v deset) a vymysleli, že pojedeme na výlet. Ten poslední, na kterém jsme byli minulý týden, nedopadl moc slavně, protože jsme si naivně mysleli, že: jsou tu cesty (nejsou) a dá se chodit, kde se chce (nedá, protože mezi pozemky jsou kamenné zdi vysoké jako prase a navíc nahoře posypané střepy, takže se nedají ani přelézt...navíc jsme vůbec nepochopili, proč tu ty zdi jsou, protože za nimi nejsou ani domy, ani zvířata, ale prostě jen tráva). No a nejslavnější na tom našem výletu byla restaurace, kam jsme zašli na oběd. Doporučil nám ji pán, kterého Igor potkal, jak se válí na schodech před kostelem (zní to jakoby byl socka, ale nebyl, protože jako každý správný Portugalec měl tričko Lacoste) a ten, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, zavolal svého kamaráda/syna a ten nás, poté co se nám pokusil vysvětlit cestu a my to nepochopili, rovnou do oné restaurace odvezl. Zavedl nás až ke stolu a my si dali grundle a febras (Igor si myslel, že je to jen jeden kus masa, ale nakonec našel pod hranolkama a rýží dohromady TŘI!) a víno a předkrm a Igor i zákusek. Pak přišla slečna s účtem a Igor zjistil, že když se předtím díval do peněženky, kolik máme peněz, díval se blbě a spletl si 20 eurovku s 5  eurovkou (mají stejnou barvu).Vysypali jsme kapsy, prohledali co se dalo, ale pořád nám chybělo 40 centů. Nakonec se Igor zvedl a odešel těch 40 centů sehnat!A opravdu, za  3 minuty byl zpátky i s centy! Zachránil nás pán odvedle a nemuseli jsme utíkat...

Dneska jsme si ale sbalili poslední tři housky a plechovku sardinek, doběhli autobus a jeli asi 20 km za Ponta Delgadu, kde začíná značená stezka pro turisty směrem k Lagoa de fogo. Pro nás tu začal i hubnoucí program, protože jsme museli vystoupat 900 výškových metrů, abychom se dostali k jezeru mezi horami, což byla dost makačka vzhledem k vedru, které tu teď je. Cesta vedla pralesem (!), z čehož jsem byla úplně u vytržení a díky čemuž jsem to asi i ušla ( no dobře, bylo to jen 6 km, ale to vedro!) a kolem kanálu, kterým se dřív sváděla voda do vesnic v nížině. Nahoře u jezera, které bylo opravdu úžasné, nádherné a dechberoucí, ale bohužel sem nemůžeme dát fotky, protože Igor zapomněl vrátit do foťáku kartu a já jsem zapomněla doma drát, a tak je nemůžeme ani stáhnout, tak se koukněte tady. Potkali jsme tu místní skauty (!), snědli sardinky a pak se vyškrábali na jednu z těch hor v okolí, kde vedla cesta buď do kopce nebo dolů, a tak jsme zase šli do kopce a díky Bohu za to, poněvadž když jsme se vyhrabali na vrchol, otevřel se před námi výhled na úplně celý ostrov, který byl taky krásný, a který taky neuvidíte : ). Cestou se pak nad námi slitoval řidič Škody Octavie 1.4 a odvezl nás až tam, kde jsme chtěli nastoupit na autobus zpět. Ten ale nějak nejel, a tak nám nezbylo než zase stopovat a zastavila nám růžová slečna s rovnátky a skvělou angličtinou a zavezla nás skoro až před dům.

A tak jsme si uvařili a teď sedíme v kavárně a oslavujeme, protože PŘIŠLY PRACHY!JUCH!zatím teda jen mně...takže slavíme na půl :)